8. Kapitola

14. prosince 2007 v 10:14 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Konečně jsem se po nekonečném týdnu pořádně prospala. Ležela jsem v pohodlné posteli se zavřenýma očima a cítila se zvláštně otupělá. Když jsem si ale vzpomněla na předchozí události zachvátila mě vlna bolesti a žalu. Z oči mi se mi spustily slzy. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a tiše vzlykala do polštáře. Byl tak hebký, jako nejdražší hedvábí. To mi ale hlavou projelo podezření. Igua takové povlečení neměla. To určitě ne. Rychle jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji.
"Kde to jsem?" Všude vysely nebesa, aby pokoj vypadal útulněji. Vyskočila jsem z postele na kamennou podlahu, která chladila do bosých nohou. Přešla jsem ke zdi a odhalila jeden ze závěsů. Pod ním byla jen studená, kamenná zeď. Všechno bylo vybavené bohatě vyřezávaným nábytkem. Dveře. Všimla jsem si velkých dveří. Došla jsem k nim a vystrčila hlavu na chodbu. Byl na ni docela průvan. Otřásla jsem se, protože na sobě jsem měla jenom dlouhou košili, kterou mi dala Igua a která byla špinavá na několika místech od krve a trochu roztrhaná. Chodba však byla prázdná a tak jsem na ni potichoučku vklouzla.
Všude byl jen studený kámen a na zdech plály pochodně. Dveře pokoje, ze kterých jsem vyběhla byly na chodbě jediné. Přeběhla jsem na konec a zastavila se na rohu. Pomalu jsem vykoukla a když jsem zjistila, že chodba je stejně prázdná dala jsem se zase do běhu. Každé dveře na které jsem narazila jsem otevřela. V jedněch byl další prázdný pokoj, v druhých knihovna ve třetích jídelna, ve čtvrtých hudební salónek. Otevřela jsem další dveře a strnula hrůzou. Místnost byla plná skřetů, kteří seděli u velkých stolů a sypali do sebe jídlo. Srdce mi divoce bušilo. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, ale bylo pozdě. Jedna z oblud se otočila a ukázala na mě špinavým prstem. Všichni ztichli a zírali na mě.
Vycouvala jsem ze dveří a dala se do běhu. Rovně chodbou pryč. Srdce mi bušilo až v krku. Chodba se na konci ostře točila doprava. Z místnosti se ozýval hluk, jak se skřeti zvedali a dali se do běhu zamnou. Rychle jsem zabočila za roh a ohlížela jsem se, kde jsou mí pronásledovatelé. Podívala jsem se dopředu a srdce se mi málem zastavilo. U jedněch dveří stáli dva skřeti a tupě na mě zírali. Rychle jsem se zarazila uklouzla a spadla na zem. Chtěla jsem se dát zase do běhu chodbou zpět, ale cestu mi zatarasili skřeti co za mnou už běželi. Jediným útěkem byly jediné dveře v půli chodby. Přitiskla jsem se k nim a stiskla kliku. Otevřely se a já vpadla do osvětlené místnosti.
Rychle jsem za sebou zavřela a rozhlížela se kolem. Všude podél stěny byly vyřezávané knihovny přeplněné knihami a nejrůznějšími svitky. Na volných místech stěn byly mapy s různě značenými území. Přikrčila jsem se za jednu skříň a rozhlížela se po místnosti.
"Konečně jsi se probudila." Promluvil ženský hlas.
"Kde to jsem?" vykřikla jsem do místnosti. Z křesla, které mi bylo otočené zády se zvedla žena s černými vlasy a v černých šatech. Stáhl se mi žaludek. Moje sestra.

"Jsi doma Taro." Promluvila s úsměvem a nespouštěla ze mě oči. Nebyla mi vůbec podobná. Byla úplně jiná. Tvář měla poznamenanou svými hrůznými skutky. Jak mě s ní mohli srovnávat.
"Kde jsou mí přátelé?" Zakřičela jsem na ni a snažila se, aby se mi netřásl hlas.
"Tví přátelé?" Svraštěla čelo "Myslíš ty lidi co tě drželi v zajetí, aby tě pak mohli vyměnit za svobodu své vesnice? Těm ty říkáš přátelé. Těm vrahům?"
"O čem to mluvíš?"
"Ti tví přátelé nám zabili rodiče. Zabili je, jen proto, aby tě mohli unést a pak v pravý čas vyměnit za svou svobodu."
"Lžeš!"
"Sestřičko co ti to namluvili za odporné lži. Musíš být ještě v šoku z té drogy co ti podstrčili aby jsi usnula, a oni tě mohli v klidu donést sem. Zavolám někoho, aby tě doprovodil do tvé komnaty. Můžeš se zde pohybovat, jak je libo. Je to stejně tvůj domov, jako můj. Naši rodiče ho postavili pro nás." Mluvila tak přívětivě a stále se usmívala.
"Okamžitě mě odtud pusť" Zakřičela jsem odhodlaně. Vlny hněvu mnou lomcovaly jako nikdy.
Nara se však nedala vyvést z míry. Zatleskala a do místnosti vešlo několik lidí. Dva muži silné postavy a jedna žena. Všichni tři měli podlézavé pohledy, stejně jako ten Pavouk.
"Doprovoďte mou sestru do komnaty a dejte ji ten lektvar. Vidím, že ještě ji něco vlkodlačího zůstalo." Usmála se a vrátila se do křesla.
"Nepřibližujte se ke mě. Varuju vás." Couvala jsem až jsem narazila do jedné z knihoven. Ti dva, jako hora velcí chlapi na mě skočili a popadli mě každý za jednu paži a zvedli do vzduchu. Nemohla jsem nic jiného než sebou škubat a kopat kolem sebe.
"Uklidněte se slečno. Nikdo vám už neublíží." Mumlala jakoby jen pro sebe služka. Vynesli mě už na prázdnou chodbu. Všude bylo ticho, jen z jedněch dveří se nesl tlumený řev a rámus. Házela jsem sebou, ale proti těm dvěma jsem neměla ani nejmenší šanci. Odnesli mě až do pokoje, kde mě konečně pustili.
"Vypijete to dobrovolně slečno?" Zašeptala do země služebná. Stará vrásčitá baba.
"Nikdy!" Jeden z chlapů se po mě vrhl, ale stačila jsem mu uskočit, avšak přímo do náruče druhého. Přimáčkl mě k sobě a násilím mi rozevřel čelisti. Služce pak už nedělalo problém nalít mi ten dryák přímo do krku. Můj odpor téměř okamžitě polevil. Sedla jsem si na postel a tupě zírala do zdi.
"Za chvíli vám přinesu čistý oděv a něco k jídlu." Zamumlala služebná někam směrem k podlaze, otočila se a odešla.
Seděla jsem a přemýšlela. Třeba měla Nara pravdu. Na povrch mé paměti vyplouvaly okamžiky, které svědčily o její pravdě. Třeba když Gavin nikdy nechtěl mluvit o mých rodičích. Vždy nějak odvedl řeč jinam a nebo si našel záminku pro to aby se mohl vzdálit. Co když ho hlodalo špatné svědomí. Ale když se ta vražda stala byl ještě malý. Tak to udělala Igua a její muž, který byl přitom zabit. Gavin o tom asi věděl a proto o tom nechtěl mluvit. Nelíbilo se mu přiznat, že jeho rodiče jsou vrazi. A Arin? Ta by se mě nejraději zbavila, možná se bála, že se tu pravdu dovím a že bych se chtěla pomstít, tak se mě chtěla zbavit co nejdřív. Daren? Ten jediný měl možná čisté svědomý. Ten jediný asi o ničem nevěděl. Věřil stejným báchorkám jako já, ale to už teď bylo jedno. Byl nenávratně pryč. Ale kdo vlastně jsou ti lidé, o kterých teď přemýšlím? Kdo je Gavin, Arin a Daren? V hlavě jsem měla jako vymeteno.
Zvedla jsem se z postele a posadila se před zrcadlo. Tak dlouho už jsem neviděla svůj odraz. Dost jsem se změnila. Oči jsem měla tak zvláštně divoké a hluboké. Nejspíš to byl ten pozůstatek vlkodlaka, o kterém Nara mluvila. Vzala jsem ze stolku kartáč a začala jsem si česat vlasy. Odhrnula jsem si je z uší, když jsem vyjekla a spadla z malé židličky. Vyděšeně jsem se znovu podívala na svůj odraz. Moje uši. Byly špičaté, ale ne tolik jako od Arin. Ale přesto byly. To byl nejspíš další pozůstatek. Rychle jsem se celá prohlédla, jestli mi náhodou ještě něco nezbylo, ale uši a oči bylo vše.
Dopila jsem zbytek toho lektvaru a šla si lehnout. Přeci jenom Nara je moje sestra, proč by mi lhala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama