4. Kapitola

14. prosince 2007 v 9:56 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Brzy ráno jsme se opět vydali na cestu. Počasí se trochu zlepšilo, a k poledni bylo příjemně teplo. Čím hlouběji jsme mířili do lesa, tím divnější jsem měla pocit. Všude na kmenech stromů byly hluboké škrábance. Otisky lidských nohou se měnily ve vlčí stopy. A nikde v okolí nebylo ani živáčka. Mířili jsme na vlkodlačí území a už jen to samo nám nahánělo husí kůži. Měla jsem pocit, že mě stále někdo sleduje a stále slyším vrčení. Stíny už nezůstaly nehybné, ale tančili všude kolem a podtrhovaly děsivou atmosféru. Potichu jsme našlapovali jehličím a snažili se nevnímat vrčení, které se ozývalo kolem nás. Na jedné straně však bylo silnější. Daren vytasil meč a pomalu se blížil ke keři, ze kterého vrčení vycházelo semnou v zádech. Natáhl ruku a pomalým pohybem odhrnul větev, která nám bránila ve výhledu. Srdce mi bušilo jako o závod a dech jsem měla zrychlený. Nic tam nebylo. Najednou jsem ucítila tupou ránu do hlavy a ztratila jsem vědomí.
Probrala jsem se před ústím do velké jeskyně. Myslela jsem že se mi rozskočí hlava. Bolest mi vystřelovala z temene a pulzovala ve spáncích. Daren seděl vedle mě a ne něco se díval směrem do jeskyně. Podívala jsem se stejným směrem. Všude se objevovaly zářící tečky. Oči vlkodlaků. Byly jich stovky. Nemuseli jsme je hledat. Oni sami si našli nás. Za chvíli už se začaly zjevovat vysoké shrbené postavy. Vlci chodící po dvou se shrbenými zády a něčím lidským v očích. Nejvyšší a nejstatnější vlkodlak k nám přistoupil a promluvil lidským hlasem, který byl ale doprovázen nepatrným vrčením.

"Co tady pohledáváte?
"Potřebujeme vaši pomoc." Vyhrkla jsem bez obalu, neboť jsem se bála že nás sežerou, pokud hned něco neřekneme.
Dlak se začal štěkavě smát. Tedy pokud se to dalo za smích brát.
"Pomoc? Odkdy někdo chce pomoc od vlkodlaků, jak nám vy říkáte? Nerozsápali jsme vás jen proto, že jste na naše území vstoupili dobrovolně, což znamenalo, že něco potřebujete, že vám ale vyhovíme není samozřejmé."
Hlava mě neskutečně třeštila až se mi dělalo zle od žaludku, ale nemohla jsem jen tak polevit ve vyjednávání.
"Přišli jsme požádat o vaši pomoc. Chceme svrhnout královnu, ale sami lidé to nezvládnou. Prosím pomozte nám."
Hlavní vlkodlak stál a pozoroval nás svýma zelenýma očima a vrčel. Ostatní vlkodlaci mu odpovídali stejně tichým vrčením. Připadalo mi to jako věčnost. Daren vedle mě se nervózně ošil a věnoval mi trochu povzbudivý pohled. Najednou vrčení utichlo. Nebylo slyšet ani živáčka. Stáli jsme tam s Darenem před stovkou vlkodlaku a čekali co s námi bude. Najednou jeden vlkodlak vyrazil a mířil na Darena. Ten jen stál a zcepeněle zíral na blížícího se vlkodlaka. Tak tak jsem ho odstrčila, ale ucítila jsem jak mi vlkodlačí zuby projely předloktím. Vlk dopadl na zem a zase se, jakoby nic vrátil mezi své. Nijak jsem na ten útok nereagovala dělala jako že nic, i když se mi bolestí podlamovala kolena.
"Nejste první, co přicházíte s takovým návrhem, ale ti první si nezasloužili náš zájem."
Zavrčel a ukázal tlapou k okraji lesa. Tentokrát už jsem nevydržela a podlomili se mi kolena. Daren mě ale přidržel. Tam na okraji lesa stáli tři kůly na každém z nich byla nabodnutá hlava. Jedné z nich chybělo ucho. Byl to ten muž, co nám byl vyhrožovat a jeho společníci. Rychle jsem odvrátila pohled zpět na vlčího vůdce.
"Vtrhli na naše území a rozkázali nám, že se k nim musíme přidat, jinak, že nás vyhladí stejně jako Hoonoky. Nám nikdo nebude vyhrožovat, nebo něco přikazovat." Odmlčel se a začal přecházet sem a tam. "Ty" Ukázal na mě. "proč jsi to udělala?"
"Proč jsem udělala co?" Zeptala jsem se nechápavě a dál jsem si tiskla ránu aby tak nekrvácela.
"Proč jsi se nechala kousnout místo něho?"
"Já...Já nedovolím, ale někdo trpěl kvůli mě. Nikdy bych si to neodpustila. Jsme tu kvůli mě, tak také ponesu následky."
"Dobrá přidáme se k vám. Dokázala jsi nám že jsi hodna naší služby. A teď jděte. Zmizte odtud co nejrychleji."
Nemusel to říkat dvakrát. Nohy nás nesly samy pryč z lesa a co nejdál. Slunce už pomalu zapadalo a schylovalo se k dešti. Daren našel malou jeskyni, ve které jsme se schovali. Rozdělal oheň a ošetřil mi pokousanou ruku. Celou dobu se mračil.
"Bylo to od nich odporné. Takhle zaútočit bez varování."
"To je jedno. Hlavně že jsou na naši straně." Zašeptala jsem potichu a opřela se o stěnu.
"Není to jedno. Jsi nakažená. Taro teď jsi jedna z nich." Utáhl mi obvaz a sedl si naproti mě.
"Ano jsem nakažená, ale víš co by se stalo, kdyby se přidali k sestře? Víš kolik by pak bylo nakažených?"
"Neměla jsi mě strčit."
"Ale já jsem tě strčila a díky tomu se k nám přidali dál už to nechci řešit." Odsekla jsem a zarputile jsem seděla s rukama zkříženýma na prsou.
Venku zavyl vlk. Nebylo mi moc dobře. Kůže na celém těle mě svědila a pálila. Třásli se mi ruce a všechno bylo tak podivně zkreslené. Daren naproti přes oheň něco říkal ale nerozuměla jsem mu. V uších mi hučelo a kolem to všechno vydávalo zvláštní pachy.
"Darene není mi dobře."
Slyšela jsem jak mu tepe srdce. Cítila jsem vůni jeho krve. Tak moc jsem toužila se do něj zakousnout. Rozsápat mu ten pěkný obličej. Zvedal se mi žaludek z mých choutek. Náhlý nával bolesti mi otupil všechny smysly. Nic nebylo. Jen bolest. Spalující žár. Celé tělo jsem měla jak v jednom ohni. Dívala jsem se na své ruce. Štíhlé prsty byly najednou delší a nehty se mi prodloužili a zahnuly jako drápy. Pak mi na jednom místě praskla kůže a místo krve nebo čehokoli se na povrch začali drát chlupy. Srst mi pomalu porůstala celé tělo. Cítila jsem jak mi praskají kosti. Mění svou velikost a vlastnosti. Teď už mi nic nebránilo na něj skočit a zakousnout se do něj, ale ne. Ještě tam byla tak špetka lidskosti a ta se bránila a křičela. "Darene musíš...musíš mě svázat."
"Cože? Proč?"
"Proč? Ty se ptáš? Dělej, nebo tě zabiju."
Okamžitě vyskočil na nohy a jal se mě svazovat.
"Pořádně. Utáhni ten provaz."
Přikývl a zatáhl za provaz, který se mi zadřel do kůže.
Další nával bolesti mě připravil o zdravý rozum. Už mě ovládala pouze touha po mase a po krvi. Z úst se mi vydral bolestný výkřik, který se mi v hrdle změnil ve zvířecí zavytí. Zvíře ve mě mne ovládlo naplno.

Ráno jsem se probudila naprosto vysílená. Na zápěstí a na kotnících jsem měla rozedřenou kůži od provazu, kterým jsem byla stále svázaná. Daren ještě spal.
"Darene. Vzbuď se." Otevřel oči a zamrkal.
"Už jsi vzhůru? To je dobře. Musíme vyrazit co nejdřív. Nechtěl jsem tě budit a asi jsem usnul."
"To vidím, tak mě rozvaž." Okamžitě vyskočil a začal rozřezávat provaz.
Sotva jsme vyšli, už jsem cítila jak mě nohy nechtějí poslouchat. Klopýtala jsem do kopce a sotva popadala dech. Daren mě sice podpíral, ale ani to mi moc nepomohlo. Nakonec to vzdal a vzal mě na záda, i když sám byl taky dost unavený.
"Kdo jsou Hoonokové?" Slyšela jsem vlkodlaka o nich mluvit.
"Yok je jedním z Hoonoků."
"Ale vždyť říkal že je královna vyvraždila."
"Yok je poslední." Řekl sklesle a dal pokračoval mlčky. Chtěla jsem změnit téma.
"Co se v noci dělo?" Chtěla jsem vědět každý detail.
"Celou noc jsi vyla a vrčela a já se bál, aby jsi náhodou nepřilákala nějakou zvěř, třeba další vlkodlaky."
"Omlouvám se..."
"Ale nemáš za co. Nemůžeš za to. A mimochodem, jako člověku ti to sluší víc. Nevím ty tesáky a drápy. Bez nich vypadáš líp." Zasmál se a přidal do kroku.
Brzy jsme měli zámek upírů na dohled. Upřímně jsem čekala, že budou žít v nějaké jeskyni. Zámek mě nenapadl ani ve snu, ale bylo to tak lepší. K poledni už jsme procházeli bránou na nádvoří. Daren mě sundal ze zad, ale stále mě nepatrně přidržoval. Přešli jsme k velkým dubovým vratům a zabušili na ně. Samy od sebe se otevřely a my vstoupili dovnitř.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama