3. Kapitola

14. prosince 2007 v 9:53 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Ráno někdo semnou zatřásl.
"Taro vstávej. Je čas jít." Byla to Arin. Venku byla ještě tma, ale ona už byla čilá a připravená. Oblékla jsem si pohodlné kalhoty a několik vrstev tunik a košil, jelikož venku byla pěkná zima. Daren už měl nachystaný vak se zásobami a vším potřebným na cestu. Arin se zrovna když jsem vešla pokoušela probudit Gavina, který spal jako zabitý. Probudil se, až když s ním prudce zatřásla. Za brzkého rozbřesku jsme vyrazili. Celá vesnice byla ztichlá a ještě spala. Zmrzlé bláto na křupalo pod nohama a vydávalo jediný zvuk. Všude se válela mlha a sychravé počasí působilo depresivně. Gavin s Darenem ještě o něčem mluvili a my s Arin jsme mlčky šly vedle nich.
"Tady se rozejdeme" Zastavil se Gavin na jednom rozcestí a rukou si prohrábl střapaté vlasy.
"Hodně štěstí. Budete ho potřebovat." Popřál nám a spolu s Arin zmizel v mlze. Daren nasál chladný vzduch a vydechl obláček páry.
"Nejjednodušší bude, když se nejprve vydáme k vodním lidem. Myslím že tam by neměl být žádný problém."
"S tím dalším by asi mohli být menší problémy co?" Neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku.
"Na někoho to padnout muselo a jelikož já neznám cestu ani k elfům ani k čarodějům, tak to holt zbylo na nás." Nevím jestli se omlouval a nebo se obhajoval, ale teď jsem to neměla náladu řešit.
"Holt to zbylo na nás no." Zívla jsem a snažila si zahřát ruce.
"Je ti zima?"
"Trochu." Lhala jsem. Byla mi strašlivá zima. Bylo určitě několik stupňů pod nulou.
"Tak vyrazíme, ať se zahřeješ chůzí."
Vydali jsme se tedy opačným směrem než Arin a Gavin. Celou cestu jsem se snažila co nejtěsněji se zabalit do pláště a všeho co jsem na sobě měla. Čekala bych, že čím výš slunce bude, tím nám bude tepleji, ale vzduch zůstával stále ledový a bodal nás do plic jako stovky dýk.
"Jak je to daleko?" Zachroptěla jsem, když slunce stálo nejvýš na obloze.
"Vždyť už jsi tam byla." Zasmál se Daren.
"Cože? Ale jak?" Pak mě to ale trklo. To k tomu jezeru, kde jsem se málem utopila jdeme. Daren přikývl. "No ale já vůbec nevím jak dlouho jsme šli nebo jeli, protože jsem byla v bezvědomí."
"Není to už daleko." Usmál se.
Dál jsem se tedy neptala a soustředila jsem se na chůzi. Měl pravdu prošli jsme lesní cestičkou a sotva jsme zabočili končil les a před námi se rozléhala bílá planina. Darenovi zmrzl úsměv na rtech.
"Ale...ale vždyť tady to bylo!" Rozčiloval se.
"A nezahnuli jsme třeba špatně na tom posledním rozcestí?"
Zavrtěl hlavou a seběhl k jiskřící pláni. Rozběhla jsem se za ním a snažila jsem se najít nějaké vysvětlení pro to jak mohlo zmizet obrovské jezero. Daren stále běžel a rozhlížel se.
"Nedokážu to pochopit." Snažila jsem se ho dohnat, když jsem uklouzla a rozplácla se jak dlouhá tak široká na zem. Vzepřela jsem se na rukách a rukávem odhrnula sníh. Pod ním byl led hladký jako zrcadlo. Že mě to nenapadlo dříve.
"Myslím že jsem na to přišla. To jezero zmrzlo a my stojíme přímo na něm."
Daren ke mě mezitím doběhl a pomáhal mi na nohy. "...Takže by asi bylo nejrozumnější vrátit se na břeh." Pro to už ale bylo pozdě. Ozvalo se hlasité zapraskání a led pod námi se probořil.
Voda byla ledová a nasáklé oblečení nás táhlo ke dnu. Snažila jsem se udržet na jedné kře, ale marně. Zkřehlými prsty jsem nebyla schopná se udržet. Daren se zhluboka nadechl a ztratil se pod hladinou. Já se ale stále držela na hladině, i když jsem cítila že dlouho nevydržím. Mrazivá voda mi oslabovala smysli a otupovala mysl. Něco mě popadlo za kotník. Sotva jsem se stihla nadechnout už jsem se ztratila pod hladinou. Voda kolem mě vířila, jak jsem kolem sebe máchala rukama. Najednou jsem uviděla zase ten stín. Bála jsem se že z chladu ztratím vědomí. Když se přede mnou vynořil modrozelený obličej s velkýma černýma očima. Vyjekla jsem, ale z úst mi místo zvuku vyšel jen proud bublinek. Za tím tvorem, který byl podle všeho jeden z jezerních lidí se objevil Daren a vesele se usmíval. Tvor na mě upřel své černé oči a podal mi ruku. Byla to výzva a žádost v jednom. Opatrně jsem se dotkla té hladké šupinaté a chladné kůže. Plícemi mi projela ostrá bolest, která ustála tak rychle jak přišla. Po ní však nastala změna. Mohla jsem volně dýchat a také ten omračující chlad nebyl tak silný.

"Mé jméno je Jal a dovedu vás do paláce." Mluvil tak zvláštně jakoby kuňkavě a mlaskavě zároveň. Stále mě držel za ruku. Vypadal že se snad i usmívá. Už nevypadal tak děsivě. Místo uší měl malé žluté ploutvičky, které měl i na zádech. Čekala jsem že bude mít něco jako ocas místo nohou. Místo toho ale měl normální končetiny s plovacími blánami. Jednou prudce kopl a už jsme pluli hlouběji do středu jezera.
Všude kolem nás byla azurová modř, kterou prozařovaly paprsky slunce, které pronikaly i skrz led. Směřovali jsme směrem k paláci, který vypadal, že ho postavili normální lidé jenže za několik desítek let jej celý pokryly schránky různých měkkýšů. Byl to nádherný pohled. Ze všech stran k paláci připlouvaly desítky jezerních lidí.
V paláci nás velkolepě přijali. Jezerní lidé byli velmi přívětiví. Jejich král Ykul, který vypadal jako Jal, akorát o něco starší a tlustější slíbil spojenectví bez velkého otálení.
"Jezerní lidé se dlouho drželi stranou. Teď je na čase bojovat. Přijdeme. Vystoupíme ze své domoviny až nastane nejvyšší čas. Očekávejte náš příchod od vody" Zachechtal se a z úst bez rtů mu vyšel proud bublinek.
"Děkuji vám králi Ykule. Jsem moc ráda že jsem měla tu čest vás poznat. Budu vám navždy zavázána za vaši velkorysou pomoc. Společnými silami svrhneme tyrany. Jen mám jeden dotaz. Proč tak rychle? Čekala jsem, že vás budeme muset dlouho přemlouvat."
"Je vidět, že jste velmi zvídavá, ale rád vám to povím. Nejen to, že není důvod se dlouho zdržovat, ale také nemáte neomezenou možnost zůstat pod vodou, proto vám doporučuji, aby jste se co nejrychleji vydali zpět k hladině. Bylo mi ctí vás poznat budoucí královno Taro."
Oba jsme se s Darenem uklonili a nechali se vyvést spletitými chodbičkami ven z paláce. Všechno kolem se tak nádherně perleťově třpytilo. Bylo to úchvatné.
"Líbí se vám to?" Zeptal se Jal.
"Ano je to nádhera." Odpověděli jsme s Darenem současně.
Hladina už byla na dohled, když se před námi objevila nějaká žena. Místo nohou měla chapadla a vypadala že asi z naši návštěvy není moc nadšená.
Jal se naklonil k Darenovi a něco mu zašeptal. Ten přikývl a chytil mě za ruku.
"Copak ty ještě pořát sloužíš tomu obtloustlému sumci Jale?" Pronesla žena skřípavým hlasem.
"Sloužím a vždycky budu." Odpověděl vzdorovitě." Otočil se na nás a vykřikl: "Plavte!"
Daren semnou škubl a rychle jsme plavali k hladině. Pomalu mi zase tuhly končetiny a přestávala jsem moci dýchat. Hladina už byla téměř na dosah. Ještě párkrát kopnout nohama....Ledový vzduch mě bodl do plic. Hned vedle mě se vynořil i Daren a lapal po dechu.
Doplavali jsme ke břehu a třásli se zimou.
"Rozdělám oheň."
"To bude skvělý nápad" Zuby mi drkotaly o sebe že jsem sotva mohla mluvit.
Za chvíli už jsme seděli u ohně a zahřívali si u něj prokřehlá těla.
"Teď už nám zbývají jen vlkodlaci a upíři."
"Takže vlastně pohodička." Uchechtla jsem se a dál pozorovala plameny. Daren se zasmál a šel si lehnout. Brzy jsem ho napodobila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evellyn Evellyn | Web | 14. prosince 2007 v 16:46 | Reagovat

je to strašně hezká povídka.teďka jsem se sem moc nedostala,dlouho mě blbnul blog a tak jsem se na to vykašlala,ale teď jsem to zkusila a šlo to.opravdu to je hezký,hned jdu na další kapitolku:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama