Lovci bouří XIII

22. listopadu 2007 v 11:54 | KORKI |  Lovci bouří
Buch buch....Buch buch...Buch buch. Kiru probudil neustále se opakující monotónní zvuk. Buch buch...buch buch. Monotónní zvuk, ovšem plný života. Otevřela oči. Ležela na veliké posteli, a pod hlavou ji bilo Calebovo srdce. Caleb spal. Byl sice trochu bledší, vypadal však úplně zdravě, až na šrám táhnoucí se mu přes tvář. Pomalu se posadila, a uvědomila si že je polonahá. Zabalila se do prostěradla a pozorovala pomalu se probouzejícího Caleba. "Dobré ráno" Usmála se na něj. "To musí být sen. Můj strážný anděl." "Přestaň. Udělal by jsi totéž. Nebo ne?" "Máš pravdu. Udělal, ale to neznamená že ti za to nemůžu poděkovat. Chytil ji za ruce a stáhl ji k sobě. Opět se mu dívala do očí a topila se v nich jako nikdy. Při polibcích ji hladil po zraněných zádech. Pomalu rukou sjížděl níž a níž, když se mu rozzářily oči. "Počkej tady. Něco mě napadlo." "Cože?" Vyhrkla Kira už do prázdného pokoje. Posadila se na posteli a očima sledovala dveře. Až teď si uvědomila že je v Calebově pokoji. Za chvíli do dveří vpadl Caleb s podnosem plným jídla. Postavil ho před ní na postel a opět si lehl vedle ni. "Jez. Musíš mít obrovský hlad, když jsi toho tolik naspala." Měl pravdu. Opravdu ji v žaludku hrozně kručelo. "Jak dlouho jsem spala?" Caleb se převalil na záda a díval se do stropu, zatímco ji jednou rukou hladil po zádech. Cítila že ji hladí všude, jen ne na vypáleném nápisu. Po chvilce přemýšlení promluvil. "Asi čtyři dny." "Událo se za tu dobu něco?" "Myslím že nic, kromě toho, že vrchním radním se stal Rivlen....To je ten hubený a vysoký" dodal, když si všiml jejího nechápavého pohledu. Jen se uchechtla, když si vzpomněla jak se Rivlen třásl před Calebovým otcem. Nacpala si do pusy ještě kousek sýra a lehla si vedle Caleba. "Co bude teď?" "Teď?...No já nevím. Můžeme si dělat co chceme. To mi připomíná, že jsem ti chtěl něco ukázat." Usmál se a vyskočil z postele. Doběhl k velké dřevěné skříni a podal ji čistou hnědou sukni a bílou halenku. Obleč se a pojď.
Za malý okamžik už ji táhl za ruku přes nádvoří. Běželi až k úpatí skal, když Kira uslyšela šum vodopádu. Prodrali se malým lesíkem a stanuli u vodopádu, který tryskal z poloviny vysoké skály. Voda dopadala do malého jezírka. Všude kolem byla měkká tráva a vysoké stromy. "To je nádhera" Vzdychla. "Tak poběž." Zakřičel Caleb, a už jen ve spodkách skočil do vody. Kiřino počáteční okouzlení opadlo. Do vody se ji vůbec nechtělo. Nechtěla si to přiznat, ale bála se. Tím že ji málem utopili se v ní něco zlomilo. "Kiro co se děje. Vždyť vodu tak miluješ." Přestala zírat na hladinu a trochu nuceně se svlékla do spodního prádly. Došla k vodě a pomalu do ni vkročila. Pro začátek to nebylo tak zlé. Zas taková hrůza to nebude. Opakovala si neustále v hlavě. Když měla vodu po pas rozhodla se že dál pokračovat nebude. Caleb k ní však připlaval a přitiskl k ní své mokré tělo. "Děje se něco?" "Ne já jen...ne to nic není. Nemysli na to." "No dobře." Vzal ji do náruče a nesl ji hloub do vody. Cítila že začíná nervóznět čím dál víc. Když už měli vodu po krk cítila se uvolněněji. Stále si opakovala že vodu má ráda. Caleb se nadechl a potopil se i sní pod hladinu, kde ji začal líbat. Před očima se ji vyjevil ten pohled, když byla zavřená v kleci a klesala ke dnu. Cítila že nemůže dýchat a ani se hýbat. Celé tělo ji sevřela podivná křeč. Začala se bránit a rychle doplavala ke břehu. "Kiro co je ti? Jsi v pořádku?" Sedla si na břeh a třásla se po celé těle. Caleb k ní doběhl a objal ji. "Odpusť, ale já nemůžu. Bojím se." "To je v pořádku. To bude dobré." Chlácholil ji.
Lehli si do měkké trávy a nechali se sušit teplými slunečními paprsky. Caleb se nad ni nahnul a začal ji pomalu svlékat spodní prádlo, když se celým Echelonem rozezněla obrovská rána a po ní ještě jedna. Z vrcholku skal se začaly sypat balvany. Jeden dopadl do trávy asi stopu vedle nich. "Co to bylo?" Vyjekla Kira a začala se kvapem oblékat. Caleb si natáhl kalhoty a popadl ji za ruku. V běhu si ještě rychle natáhl tuniku.
Na nádvoří byl ohromný zmatek. Všichni běhali sem a tam a vytahovali oběti z rozbitých domů, na které se sesypal kus skály. Cestou málem narazili do Aydena. "Aydene. Aydene co se to děje?" Vykřikl na přítele Caleb. "Nevím. Běžím uklidnit ory. Doufám že nezačnou vřískat. Najděte Rivlena ten by měl vědět co a jak." "Dobře. Hodně štěstí." Najednou se celým Echelonem rozezněl hrozivý uši rvoucí řev. Kira a s ní i celé nádvoří s Calebem padla na kolena a rukama si kryla uši. Myslela že ji snad praskne hlava. Řev se začal ještě více stupňovat, až ztratila vědomí. Probudil ji znovu křik. Tentokrát však mnohem lidštější. Byl to křik zraněných a vylekaných lidí. Caleb ji pomohl posadit se. "Jsi v pořádku?" "Myslím že ano. Co to bylo." "To byl útok orů. Tohle dělají, když mají opravdu velký strach a cítí se ohrožení." Caleb se nervózně rozhlížel kolem. "Tak běž za Rivlenem a já tady nějak pomůžu." "Jsi si jistá?" "Ano jsem." Rychle ji políbil a vyběhl směrem k velké budově.
Kira se rozhlédla kolem. Nevěděla komu pomoci dříve. Hlava ji ještě třeštil a tak se chvíli uklidnila. Všimla si malého chlapce jak sedí na zemi a usedavě pláče. Doběhla k němu a vzala ho do náruče. Bolestí v zádech sykla. "Co je ti? Kde máš mámu." Chlapec zvedl roztřesený prst a ukázal na dům, který byl na půl zavalený kamením. Postavila ho na zem a rozběhla se k domu. "Je tu někdo. Haló" Vešla do domu. Celý jeden pokoj a polovina kuchyňky byl zavalený kamením. "Slyšíte mě někdo? Zůstal tu někdo naživu?" Obcházela sutiny a zoufale se držela za hlavu. Malý chlapec stál ve dveřích a držel se kliky. "Pomozte mi někdo" Ozvalo se z pod hromady kamení. Kira rychle přeběhla k místu, odkud slyšela tichý hlas. Začala odvalovat kameny, které byly velké asi jako její hlava, až narazila na desku stolu. Žena se třásla pod stolem. "Děkuji vám. Zachránila jste mi život." Pomohla ženě vylézt a opřela ji venku o stěnu domu. "Jste v pořádku?" "Ano jsem. Ještě jednou vám děkuji."
Kira si chtěla trochu odpočinout, protože odhazování kamení ji pěkně zmohlo někdo ji však chytil za ruku, postavil na nohy a táhl pryč. Byl to Caleb. "Už jsi zjistil co se děje?" Nic. "Calebe. Co to bylo" Neodpovídal. Jen ji táhl směrem k vysokým schodům, které vedly až na okraj kráteru. Na schodech se k nim přidal Ayden a společně vyběhli až nahoru. Když stanuli na samém okraji zatajil se jim dech. Všude kolem byla obrovská armáda. Občas zahlédli i nějaký katapult. "Můj bože. Co to má být?" Vydechl Ayden" Caleb nespouštěl oči z několika tisícihlavého moře a odpověděl: "To je královská armáda. Utočí na nás. Král Leonas se dozvěděl o otcových plánech a tak na nás útočí. Myslí si že Echelonu ještě vládne otec." Kira nebyla schopná slova. "Tak půjdeme dolů a vysvětlíme to." Nadhodil Ayden. "To asi už nebude možné." "Proč by ne?" "Protože Alzrak zabil královského posla s varováním. Byl to Leonasův syn. Chtěl vidět Echelon a tak se nabídnul že zprávu doručí. Alzrak ho však zabil, aby se o jeho a otcových plánech nedozvěděl někdo z rady. Tohle nám král jen tak neodpustí." Objal pevně Kiru, která stále nevěřila svým uším. "Tohle je válka" Zašeptal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama