Lovci bouří III

22. listopadu 2007 v 11:34 | KORKI |  Lovci bouří
Navečer se zastavili u velkého Rudého jezera. Přese všechno Calebovo protestování mu Kira pomohla dolů z jeho ora. Opřel se o kmen stromu. Promiň Kiro, ale nemáme co jíst." "Tak já něco seženu. Třeba můžu ulovit nějakou rybu." "Prosím tě jak chceš ulovit rybu?" Kira se opřela o strom a mrkla na Fea. "No řekněme že na to mám své způsoby." "Dobrá, takže se vsadíme. Já půjdu do lesa ulovit nějakého králíka, abychom neumřeli hlady, a ty se pokusíš ulovit rybu." Na slovo pokusíš dal velký důraz.
Sotva co Caleb zmizel v lese se Kira sklonila nad vodní hladinu. Záblesky pohybu ji přesvědčily o tom že ryb je zde hojnost. Naznačila rukou pohyb, a Feo se vznesl nad vodu a začal pařáty a zobákem chytat ryby, které se snažily o marný úprk do hlubin. Za pár okamžiků stála Kira nad menší hromádkou mrtvých ryb, když se z lesa vynořil Caleb s prázdnou. "Aaa velký lovec Caleb se vrací se svou neviditelnou kořistí." "Asi dnes budeme o hladu" Zaskučel, aniž by ke Kiře, která stála u ryb, zvedl oči. Když si všiml té spousty jídla nevěřil svým očím. "Jak jsi to..." Pak si ale všiml Feových mokrých pařátů. "...Ty jsi podváděla." Došel k místu, kdy rozdělal oheň. Když byl hotov, a vzduchem se rozléhalo příjemné praskání dřeva, opřel se o strom a stále něco remcal. Kira popadla jednu rybu a sedla si vedle Caleba. "No tak se nezlob. Dobře trochu jsem možná podváděla, ale aspoň máme co k večeři." Vzala rybu a dala ji mu přímo před obličej. "Podívej se na tuhle rybu. Máte něco společného. Podívej se na ni. Taky se pořád mračí jako ty." Začala se smát. A Caleb se k ni po chvíli přidal. "To si myslíš? Že jsem zamračený jako ryba? Tak to ti pěkně děkuju." Byli si najednou tak blízko, že se Kira málem utopila v jeho očích. Jen tam tak seděli a dívali se navzájem do očí. Stále se nutila uhnout pohledem, ale nedokázala to. "Tak...abychom si ty ryby opekli, ne? Teda pokud je chceš jíst syrové, tak proti tomu nic nemám, ale..." Smíchy už doslova nemohla mluvit. I Caleb se smál. Poprvé od jejich setkání ho viděla s dobrou náladou.
Když se dosyta najedl ulehli na zem a pozorovali hvězdy. Caleb Kiru učil, jak lovci podle hvězd poznají svou polohu, i počasí. Díky tomu se lovci dokázali orientovat kde a kdy zasáhnout k bouři. "Calebe jak jsi se dostal k lovcům?" Caleb ležel na zádech a díval se na velký měsíc. "Víš já jsem ani k lovcům nechtěl. To můj otec. Je jeden z hlavních lovců, kteří vybírají nováčky. Můj otec ve mě vidí svého následovníka, a tak mě k tomu přinutil." "Ale jako lovec máš tolik dveří otevřených...Tolik možností." "Ne já mám otevřeny jen jedny dveře, a do těch mě násilím tlačí." "Promiň." Po této menší výměně názorů jen tak leželi a sledovali padající hvězdy. "Kiro?" "Ano?" Odmlčel se. "Děkuji ti, že mi pomáháš. Vlastně jsi mi zachránila život. A omlouvám se za to že jsem byl takový...protivný." Kira se usmála. "To je v pořádku. A vůbec. Co dělá ruka?" "Pořád stejně. Bolí tak, že se sotva držím při vědomí." "Je Echelon ještě daleko?" Caleb se smutně usmál. "Daleko je slabé slovo." "Myslíš že to zvládneš?" Zeptala se ho Kira starostlivě. Dlouho bylo ticho. "Je čas jít spát. Teď se tím netrap." To jí naprosto znepokojilo. Co budou dělat, když to Caleb nezvládne?" Převalila se na bok a snažila se usnou. Dlouho se jen tak převalovala a poslouchala Calebovo oddychování, které občas narušilo bolestné zasténání, než usnula.
Ráno ji probudily první sluneční paprsky, které ji lehce hřály na tváři. Vstala a zkontrolovala ještě spícího Caleba. Když zjistila že tvrdě spí došla ke břehu a svlékl asi šaty. Rychle pak sklouzla pod hladinu jezera. Vodu milovala. Milovala vše kolem ní. Ten pocit volnosti, když se potopila pod hladinu, a létala i bez Fea. Vynořila se nad hladinu a všimla si že Caleb už se probudil. Zatraceně co budu dělat? Řekla si. Zoufale sledovala své šaty na břehu. Caleb byl však tolerantní, a s lehkým úsměškem se otočil zády k jezeru. Kira rychle vyběhla na břeh a oblékla se. I když se snažila tvářit lhostejně stále měla rudé tváře, když nandávala jejich brašny na Fea a Cyruse.
Cesta jim pomalu ubíhala, když jejich orové vykračovali po úzké cestičce kolem lesa. "Calebe? Je pravda že lovci umí kouzlit?" Chvíli přemýšlel než ji odpověděl. "Ne všichni. Je jich jen malá hrstka. Říká se že tuto schopnost objeví tehdy, kdy to nejvíce potřebuji a když jsou v opravdu těžké situaci. Nikdy jsem žádného z kouzlících lovců nepotkal. Je jich opravdu jen velmi málo." Kira se již dál nevyptávala, a mlčky pokračovali v cestě, dokud Feo nezačal nervózně pohazovat hlavou.
"Co je to s tebou Feo? Co blázníš?" "Pššš" zarazil ji Caleb. Zastavila tedy Fea a naslouchala lesu. Bylo slyšet jen tlumené bouchání. "Co je to?" "Já nevím, ale radši bychom měli vzlétnout." "Ne to v žádném případě! Spadneš a zabiješ se." Caleb věděl že je marné odporovat. Seděli na orech a naslouchali zvukům, které se přibližovaly. Tentokrát se zeptal Caleb. "Co to zatraceně může být?" Kira zbledla ve tváři, když se z lesa vyhnala obrovská smečka vlků. "To jsou vlci!" Kopancem popohnala Fea, který se však spolu s Cyrusem vznesl strachy do vzduchu. "Ne Feo. Dolu." Tahala za uzdu, ale or jakoby ji vůbec nevnímal. Hnal se vpřed a stoupal s Cyrusem výš a výš. "Kiro...já...já už se déle neudržím." No tak Kiro mysli mysli. Nevěděla co dělat, až ji napadl šílený plán. Buď to mohlo vyjít, a nebo se mohla zabít. Přehodila nohu přes Feův krk a naposledy se rozmyslela. Zatáhla Feovu uzdu tak že jej stáhla směrem na Cyruse. Odrazila se od Feova boku a přeskočila na Cyruse. Jen tak tak se zachytila orova zadku. Už si myslela že spadne, když ji Caleb zachytil zdravou rukou a vytáhl ji za sebe. Byl celý bledý a zpocený. "jsi v pořádku?" Zeptala se ho, ale již dopředu věděla odpověď. Caleb je zavrtěl hlavou "Mohlo by to být lepší." Cyrus se pod tíhou dvou lidí vzpíral a pomalu klesal. Kira jej však popohnala patami a tak zase nabral výšku a mocně zamáchal křídly. Caleb byl celý malátný, a tak jej musela dobře držet, aby nespadl. "Co to s těmi zvířaty je? Takhle dlouho nikdy kořist nehoní" Vlci byli neúnavní, a sledovali je ještě půl hodiny. Půl hodiny pak ještě letěli pro jistotu, aby je setřásli.
Když přistáli slunce pomalu zapadalo. Kiře ani nepřišlo že cestovali celý den. Rozdělala oheň a opřela Caleba o strom. Všude kolem je kryly keře, takže byli v bezpečí. Svalila se do trávy a těžce oddechovala. Ta honička ji neskutečně zmohla. "Takhle to nejde dál." Oddechla." "A co chceš dělat? Nic jiného nám nezbývá." "Ale ano. Něco mě po cestě napadlo. V Tikranu mám pár známých. Mohli by nám pomoci." "Věříš jim?" "Jsou to dobří lidé." "Tak dobře." Caleb zavřel oči, a po čele mu stékal pot. Kira namočila hadřík a otřela mu zpocené čelo. "Zítra by jsme tam snad měli dorazit. Musíme tam dorazit. Máš horečku a to není dobré." "Budu v pořádku...neměj strach." "Ale já mám strach." "Z čeho? Že tady budeš muset nechat moji mrtvolu?" Obořil se na ni ironicky. Chytil ji za zápěstí ruky, kterou mu otírala tvář a podíval se ji pevně do očí. Kira se mu vytrhla ze sevřeni a vstala "Mám strach o tebe." Hodila po něm hadr a odkráčela k Feovi. "Vždyť mě ani neznáš." Zakřičel na ní, když odcházela. "Mlč už." Vykřikla na něj přes rameno. V očích ji štípaly slzy. Bolely ji ta slova. Tohle si nezasloužila za to že opustila svůj domov, za to že riskovala život. Došla k místu, kdy byl uvázaný Feo a Cyrus ke stromu, a objala svého ora kolem krku. "Och Feo. Já ho tak nenávidím, ale...Já nevím." Schoulila se na zem a usnula. Daleko od ohně. Daleko od světla a tepla, daleko od Caleba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama