18. Kapitola 2/2

18. ledna 2008 v 21:31 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Pak už mě ale do svých spárů sevřela temnota. Děsivá a dusivá. Když jsem ležela na stole a všichni mí blízcí byli u mě jsem se smrti nebála, ale teď, samotnou ve tmě mě sužoval děsivý strach. Chtěla jsem se vrátit zpět, ale nešlo to. Všude bylo ticho. Neslyšela jsem ani vlastní dech. V tu chvíli mi došlo že ani nedýchám. Necítila jsem ani své srdce.
"Pomoc!" zakřičela jsem, ale nic se neozvalo. Bylo to jako křičet pod vodou. Kdybych aspoň něco viděla, takhle mě jen svírala tma a pocit úzkosti. Jak tady asi plyne čas. Je to jako na zemi? Jsem tady sotva pět minut, nebo už tisíce let? Tolik otázek jsem měla, ale nikdo je neslyšel, protože jsem je ani nemohla vyslovit. Proč pro mě nepřišla Nes? Kde vůbec je? Je to můj anděl? Nes je přeci laskavec. Co to všichni říkali? Že Laskavec tě ukonejší sladkými slůvky a pak tě stáhne sebou do horoucích pekel. Je tedy tohle peklo? Jestli ano, tak jsem čekala něco jiného.
Musela jsem zamrkat, protože se mi zdálo, že jsem zahlédla nějaký záblesk. Bledé světýlko. Co když to je východ odsud. Z tohohle proklatého ničeho. Dala jsem se tedy do běhu ale zdálo se, jakoby se ani nepřibližovalo. Ohlédla jsem se a spatřila něco ještě lákavějšího. Vypadalo to jako mlžný mrak, který zářil barvami. Zářil a pableskoval. Byla to nádhera. Chtěla jsem jít za tím, ale najednou jsem nemohla. Kolem kotníku mě držela ruka, která jen tak vyrůstala z podlahy. Vytrhla jsem se ji, ale za kalhoty mě chytila další a další. Bylo to jako opravdové peklo. Chtěla jsem vykřiknout, ale jen jsem naprázdno zalapala po dechu. Škubla jsem sebou a dala se do běhu k tomu krásnému mraku. Tenhle se přibližoval a dokonce mluvil. Spíš něco nesrozumitelně huhlal byly to tři rozdílné hlasy. Čím blíže jsem byla, tím hlasitější byli. Pak se ale ozvalo zadunění a jeden z nich utichl. Už to byly pouze dva hlasy. Zrychlila jsem, protože mrak se začal zmenšovat. Netušila jsem jak daleko může být, ale už to bylo blízko. Snad jen pár kroků. Natáhla jsem k němu ruku, když najednou podlaha pod mýma nohama zmizela a já začala padat do černé díry prázdnoty.
Vítr mi svištěl kolem tváře a hučel v uších. Padala jsem po zádech, tak že jsem viděla vzdalující se mrak, který se z ničeho nic rozletěl na tisíce malých obláčků, ze kterých se staly hvězdy pode mnou. Zářily a blikaly každá jinou barvou. Chtěla jsem se jedné chytit, ale nedosáhla jsem na ně. Ve vzduchu jsem udělala obrat a padala po břiše. Jedna přeci jen letěla přímo naproti mně. Byla jsem rozhodnutá ji chytit. Máchla jsem rukama jako pod vodou a prolétla mlhovinou.
Do plic se mi vrátil vzduch a srdce udělalo jeden veliký úder a začalo znovu bít. Tmu před očima narušila bílá tečka, která se zvětšovala a zvětšovala až jsem otevřela oči. Celý můj cit v těle se změnil. Už nebyl kolem mého těla jen svištící vzduch.
Ležela jsem v pohodlné měkké posteli, pod teplou hebkou peřinou. Myšlenky a vzpomínky mi do sebe zapadali. Když jsem se takhle naposledy probouzela byla jsem v hradě plném nepřátel. Teď se však nademnou sklonil vrásčitý usmívající se obličej. Už jsem věděla, že všechno je dobré.
"Iguo." Byla jsem tak šťastná že můžu mluvit a dýchat. Chtěla jsem se posadit, ale bodnutí v boku mě vrátilo zpět do polohy ležmo. Igua mi pomalu pomohla se posadit a podala mi vodu. Napila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Srdce mi málem vynechalo několik tepů. Na jedné posteli ležel Nathan, na další Gavin a na poslední Saphir. Všichni v tváři mrtvolně bledí. Nějaká žena se zrovna nakláněla nad Nathanem a vyměňovala mu obvaz na popáleném rameni.
"Co je jim?" Zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
"Neboj se. Budou v pořádku. Jsou jen hrozně vyčerpaní. Vděčíš jim za život. Všem třem."
"Co se stalo, když jsem odjela?" Igua si přitáhla k posteli křeslo a pohodlně se usadila.
"Když jsi odjela…Z lesa se vynořili entové a hodně nám pomohli, ale hodně jich padlo. Skřeti totiž začali střílet zapálené šípy. Neměli šanci. Vypadalo to, že přes veškeré posily prohrajeme, ale pak se najednou objevili vodní lidé. Ten jejich král se velice omlouvá, že přišli pozdě, ale měli nějaké problémy s dýcháním vzduchu. Nakonec jsme bitvu obrátili ve svůj prospěch. Když byli všichni skřeti mrtví a mezi nimi i vojáci, tak dál už to víš. A co se týče Gavina a Nathana. Po tom co jsi odjela, Nathan srazil Gavina z koně. Gavin se strašlivě rozčílil a poprali se. Gavin potom Nathana popálil nějakým kouzlem, ale už bylo pozdě pro tebe jít. Když tě pak přinesli a ty jsi v jídelně omdlela, mysleli jsme, že jsi mrtvá, ale Saphir si vzpomněl na nějaké kouzlo…já se v tom jejich čarování nevyznám….a spolu s Nathanem a Gavinem tě uzdravili. Chudák Nathan uprostřed toho kouzla omdlel. Byl nejvíce vysílený a taky zraněný, potom omdlel i Gavin a poté i Saphir. Ale neboj budou v pořádku." Usmál se a napila se čaje. Takže Nathan Gavin a Saphir mě vyléčili, ale proč mě to pořád bolí? Vyhrnula jsem si košili a narazila na obvaz. Igua si toho zřejmě všimla.
"Vyléčili ti ty nejhorší vnitřní zranění. Na to povrchové už neměli dost sil. S tím se musíš poprat sama….Vaše veličenstvo" Dodala s úsměvem.
"A co Daren?" Blesklo mi hlavou. Igua se rozzářila ještě víc.
"Byl tady s vámi tři dny v kuse. Nehnul se od vás ani na krok a celé tři dny nezamhouřil oka. Tak jsem mu uvařila čaj, po kterém usnul jako nemluvně. Spí teď ve vedlejším pokoji."
Byla jsem tak šťastná, že to nebyl jen sen. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešla Arin a snad poprvé v životě jsem ji viděla usmívat se. Hned za ní vešli dva lidé. Byl to ten pár, který jsem viděla venku a byli mi tak povědomí. Arin jim beze slova ukázala Nathana. Ženě z očí vytryskly slzy.
"Už je z něj muž. Z našeho malého chlapečka je muž." Zavzlykala a sedla si k jeho posteli. Už mi bylo jasné, odkud jsem je znala. Nathan měl oči po otci a černé vlasy po matce. Sedla si k němu a hladila ho po ruce.
"Iguo? A jak jsou na tom lidé. Z naší a z ostatních vesnic." Zeptala jsem se ji a bála jsem se nejhoršího.
"No dopadli jsme lépe, než jsme mohli. Mrtvých není tak moc, jak mohlo být."
"Chci je vidět." Prohlásila jsem rozhodně.
"To nejde. Měla by jsi zůstat ještě ležet…"
"Cítím se skvěle." Zarazila jsem ji a začala pomalu vstávat z postele. Při každém pohybu, jakoby mě Nara bodala znovu a znovu. Zatnula jsem zuby a dotkla se nohama studené podlahy. Igua mě podepřela vedla krok za krokem na chodbu. Když jsem tady byla naposledy, všechno bylo chladné a nepřátelské, ale teď bylo všude světlo a odevšud byla cítit radost. Šly jsme dlouhou chodbou, a každou chvíli zastavovaly, abych si odpočala. Nakonec jsme vešly do jídelny, kde byl velký balkón. Prošly jsme kolem stolu, na němž byla zaschlá krev, která nejspíš patřila mě. Došla jsem na balkón a studený zimní vzduch mě krásně osvěžil.
Nikdy jsem tady nebyla a tak mě překvapil ten nádherný rozhled. V dálce leželo obrovské pohoří. Jak mi jednou vyprávěl Ther jeden z bratrů. A přímo pod námi bylo hotové moře lidí. Všichni přijížděli ze vzdálených vesnic, aby uvítali novou královnu. Mě.
Všichni jako na povel začali vykřikovat mé jméno a jásat. Tak nádherný pocit jsem ještě nezažila. Svoboda byla všude. Byla cítit její vůně. Byla slyšet v každém tónu smíchu. Byla vidět ve šťastných tvářích. Byla v každé kapce krve. V každém nádechu. Byla v nás. Ta nádherná svoboda.
 

18. Kapitola 1/2

18. ledna 2008 v 21:31 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Vrčení bylo tak známe, ale přesto jsem ho dlouho neslyšela. Z očí se mi spustily slzy radosti.
"Yoku?!" Zavrčel a zvedl mě opatrně ze zmrzlé země. "Yoku ty žiješ!" Pevně jsem se chytila jeho teplého huňatého kožichu a nechala na čistě bíle srsti s černými flíčky krev. Yok něžně zavrčel a dal se semnou do běhu.
Jeho mohutné nohy se bořily do sněhu. Zavřela jsem oči a nechala se kolébat stejným rytmem. Slyšela jsem tlukot jeho velikého srdce a cítila veliké štěstí z toho, že je tady. Bylo mi jedno, kde se tu vzal a kam mě nese, byla jsem šťastná že žije. Yok zastavil a zavrčel. V odpověď mu zazněl něčí naléhavý hlas. Tak příjemně mi zněl v uších, ale nerozuměla jsem mu. Byla jsem tak slabá, že ani můj mozek už nechtěl moc pracovat. Nejraději by už jen spal.
"Taro prosím prober se." Když ten hlas zněl tak naléhavě, tak jsem převíjen slabě pootevřela oči. Hned jsem je ale zavřela. Byl to určitě jen sen. To nemohl být on. Ale možná…když je tady Yok mohla by to být pravda. Ale je vůbec Yok skutečný. Pevněji jsem stiskla chomáč srsti. Byl pravý. Rozhodla jsem se to zkusit znovu. Pootevřela jsem oči a stále tam byl.
"Darene?" Vydala jsem ze sebe.
"Jsem tady. Hlavně vydrž. Dostaneme tě domů." Usmál se na mě, ale jeho oči byly smutné a vystrašené. Sundal si plášť a rozprostřel ho na zem. Yok mě na něj opatrně položil.
"Nara je mrtvá." Zašeptala jsem a usmála se.
"Já vím." Vyhrnul mi košili a uhnul pohledem.
"Asi bych teď…v tuhle chvíli…Asi bych měla říct něco…něco památného. Co se bude psát do knih….Ale nic mě nenapadá." Daren se mi podíval do očí a usmál se.
"Neboj, ještě toho povíš hodně." Utrhl si rukáv a přitiskl mi ho na ránu, přičemž jsem sebou bolestí trhla.
"Vlastně mě něco napadá." Daren začal na cáry trhat můj plášť a opatrně mi ho ovazoval kolem těla.
"Radši nemluv. Šetři síly." Uklidnil mě a pohladil po čele.
"Ne chci to říct. Tohle všechno. Nechtěla jsem trůn ani hrad. Dělala jsem to kvůli vám. Poznala jsem u vás lásku. Vy jste moje rodina. Nikdo jiný. A navíc…koruna by mi stejně neslušela." Usmála jsem se a zavřela oči. Daren se nademnou sehnul a zvedl mě do náruče. Kromě ledových sněhových vloček mi na tvář dopadly dvě teplé slzy.
"Koruna ti bude slušet, jako nikomu jinému." Chytila jsem se pevně lemu jeho pláště a nechala se kolébat jeho krokem. Kolem se najednou začalo ozývat šumění hlasů. Byli jsme ale ještě dost daleko od bojiště, takže odtud to nemohlo vycházet. Otevřela jsem zesláble oči. Z lesa se začali vynořovat lide. Přicházeli ze stejného místa jako Daren. Rozhlíželi se kolem a mhouřili oči před sluncem. Všimla jsem si jednoho páru. Přišli mi něčím povědomí, ale nevěděla jsem čím. Ten muž měl modrošedé oči, které jsem určitě znala, jen jsem nevěděla odkud. A ta žena měla nádherné černé vlasy. Nechtěla jsem se jimi teď zabývat, stejně to nemělo cenu. Zase jsem zavřela oči a poslouchala Darenovo srdce.
Kolem mě ale vířilo daleko více zvuků. Netrvalo dlouho a došli jsme na bojiště. Jekot a nářek zraněných mi rval uši, ale neměla jsem sílu se proti němu bránit.
"Podívejte támhle jdou nějací lidé…" "To je Yok a Daren…." "Ale koho to nese." "Je mrtvá?" Lidé se překřikovali a běželi k nám. Přeci jenom jsem otevřela oči. Všude byl sníh nasáklý krví, jakoby celý svět byl najednou zahalený do rudého pláště. Kromě vran, které poskakovaly mezi mrtvolami jsem zahlédla upíry, jak obcházejí od jednoho těla nepřítele k druhému a hledají, v kom zbyla ještě špetka života, aby jej mohli vysát. Nebyli zde ale jen mrtvoly lidí. Ohořelé klády kdysi byli živí entové. Co mě ale zarazilo, byla lesklá namodralá, nebo nazelenalá těla. Vypadalo to, jakoby někdo mezi mrtvoly poházel pár mrtvých ryb. Nevěnovala jsem tomu dál pozornost. Chtěla jsem vidět Gavina, Nathana, Iguu a Arin. Těkala jsem v davu očima, ale nikde nebyli vidět, až pak jsem zahlédla, jak k nám běží Gavin s Nathanem. Gavin se zarazil na místě a nevěřícně zíral na Darena. Měl svého bratra za mrtvého, takže to pro něj byl šok. Z vší té krve, kterou jsem cítila na jazyku se mi dělalo zle. Všichni teď byli zaujatí Darenem a já na sebe nechtěla přitahovat pozornost, ale ta zatracená krev mě dusila. Zakašlala jsem a ona si našla cestu ven. Všichni jakoby si mě všimli až teď. Nathan se otočil na Darena a v tu chvíli mu bylo jedno, že vůbec neví, kdo tenhle Daren je.
"Musíme ji vzít na hrad. Hned!"
Daren přikývl a dal se do rychlejší chůze. Následoval Nathana, protože ten se na hradě vyznal nejlépe, zatímco se Gavin odpojil a běžel do vesnice.
"Mami!" Křičel už z dálky a hledal Iguu.
"Já jsem Nathan." Slyšela jsem, Nathanův hlas.
"Daren." Odpověděl. A pak dodal "bratr Gavina a Arin."
Pak už jenom ticho a zrychlený dech těch dvou. Ne však nadlouho. Slyšela jsem, jak jejich kroky změnily zvuk na dřevěném padacím mostě.
"Už tam budeme vydrž." Zašeptal mi Daren do ucha a já stiskla pevněji jeho košili.
Dorazili jsme do velkého sálu, který Nara používala jako jídelnu. Dlouhý stůl stál uprostřed místnosti a dopadaly na něj velkým oknem sluneční paprsky.
"Polož ji na ten stůl, já zatím donesu něco, co by mohla Igua potřebovat." Nathan odběhl a najednou bylo ticho. Daren mě položil opatrně na stůl a držel za ruku.
"Jak jsi mě našel?" Zašeptala jsem a pokusila se o úsměv.
"Yok tě našel já ne." Pohladil mě po vlasech a nepouštěl moji ruku.
"Ale jak to, že jsi tam byl? Zmizeli jste. Oba."
"Ty jsi nás zachránila. Když jsi obětovala svoji krev na ten kámen."
"O ničem nevím." Daren se usmál a pokračoval.
"Nějak jsi se otřela dlaní od krve o jeden kámen. Patřil k tomu, který uvěznil mě a Yoka na rozcestí nenávratna. Bylo tam moc lidí. Ten začarovaný kámen za celou dobu co tam stojí napáchal velké škody, ale ty jsi nás osvobodila."
"To jsem ráda, protože…" Do dveří vběhla Igua.
"Dítě moje." Vyhrkly ji slzy a padla Darenovi kolem krku. Hned ho ale pustila a přešla ke mně.
"Jak je ti?" Zeptala se a začala mi opatrně odmotávat Darenův obvaz.
"Bylo už lépe." Usmála jsem se, ale nejspíš to vypadalo, jako bolestný škleb. Igua svraštěla obočí a prohlížela si ránu.
"Musíme to vyčistit. Kde je ten Nathan?"
"Už běžím." Ode dveří spěchal Nathan s náručí plnou nejrůznějších lahviček.
"Teď sežeň Gavina a Saphira a oba je sem přiveď. Co nejrychleji." Znovu se zamračila a vrátila se ke mně.
"Vím že umřu. Už jsem se s tím smířila." Zašeptala jsem se.
"Neumřeš. Kdo ti to řekl?" Vyjela na mě Igua.
"Tvoje oči. Už to…už to na tobě poznám."
Odvrátila se a setřela si slzu.
"Já ti to nedovolím. Udělám všechno co budu moci." Odzátkovala jednu lahvičku a její obsah nalila na čistý obvaz. Do dveří vpadl Gavin a hned za ním Saphir. Na hlavě měl velkou krvavou ránu, ale jinak vypadal v pořádku. A jako poslední se přišoural Nathan, ve tváři popelavý. Až teď jsem si všimla, že má ošklivě popálené rameno.
"Budeš v pořádku." Usmál se Gavin.
"Teď když jste všichni tady…" Nedořekla jsem zbytek věty, protože Igua mi na ránu přiložila obvaz s nažloutlou tekutinou. Z úst se mi vydral bolestný výkřik.

17. Kapitola 2/2

8. ledna 2008 v 19:46 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
"Jeď!" Popohnala jsem koně a přikrčila se blíž ke koňskému krku. Kůň ladně kličkoval mezi stromy a vyhýbal se každé překážce. Za chvíli už jsem viděla černého koně. Stál přivázaný u stromu a hrabal kopyty do sněhu. Seskočila jsem ze svého koně a vytasila meč. Nara mohla být za každým stromem. Ve sněhu byly její stopy. Sledovala jsem je, až na malou mýtinku mezi stromy, ze které vedly čtyři úzké cestičky.
"Máš odvahu." Ozvalo se ze stínu jednoho stromu. Nara měla na sobě černé brnění, na rozdíl odemne. Já měla jen několik vrstev tunik aby mi nebyla zima.
"Možná, jen už to chci skončit." Nara se rozběhla a švihla mečem. Jen tak, tak jsem uhnula a vykryla její další úder. Byla rychlá a odpočatá. Couvala jsem před jejími údery a bránila se. Její černé oči mě provrtávaly skoro naskrz.
"Měla jsi zůstat tam, odkud jsi přišla."Zavrčela a ohnala se mi mečem po hlavě. Sklonila jsem se a bodla. Ostří ale sklouzlo po jejím brnění a zanechalo na jeho boku škrábanec. Nara se ušklíbla a vyrazila mi meč z ruky. Sebevědomě se rozmáchl mečem. Uskočila jsem a schovala se za strom.
Srdce mi bušilo jako splašené. Byla jsem beze zbraně. Litovala jsem, že ta malá dýka zůstala v krku jednoho skřeta. Doufala jsem, že jsou zatím všichni v pořádku. I když jsem trochu litovala, že jsem odradila Gavina, aby jel zamnou. Teď bych ho potřebovala.
"Sestřičko kdepak jsi? Přece se nebudeš schovávat." Zachechtala se Nara. Slyšela jsem, jak ji sníh křupe pod nohama a blíží se. Navzdory zimě všude kolem mi po spánku stekla kapka potu. Vykoukla jsem zpoza stromu. Můj meč ležel moc daleko ve sněhu. Nestihla bych k němu doběhnout. Rychle jsem přeskočila za druhý strom.
"Tak ty si chceš hrát?" Zavrčela blízko mě. Byla na druhé straně kmene stromu a začala ho obcházet. Šla jsem tedy potichu druhou stranou, až jsem se ocitla zase na mýtince. Najednou jsem kolem krku ucítila pevné sevření.
"Nedělej ze mě hlupáka." Zavrčela a zvedla mě do vzduchu a přitlačila mě ke kmeni. Lapala jsem marně po dechu a rukama se snažila nahmatat něco, co by mi pomohlo z téhle situace. Moje prsty, ale jen bezvýsledně šmátrali po zvrásněné kůře.
"Kdyby si tehdy vybrali tebe a mě poslali pryč, byla by jsi stejná." Zašeptala mi do ucha. Před očima se mi míhaly černé stíny, z nedostatku kyslíku.
"Nebyla." Zasýpala jsem. "To ty jsi z nás dvou ta zlá." Po tváři mi stekla slza.
"Kdepak. Teď už jsem ta jediná." Zavrčela.
Ucítila jsem, jak mi mezi žebry proklouzlo ledové ostři a zarazilo se až hluboko do stromu. Z úst se mi vydral bolestný výkřik v doprovodu spršky krve. Byla jsem v děsivých bolestech přišpendlená ke stromu.
"Tohle je konec." Usmála se Nara. Její ruka pustila můj krk a dala se na odchod.
"Ne počkej." Vydechla jsem. Královna se zamračila a otočila se. "Jak…Jak můžeš být královna, když jsi tak hloupá." Usmála jsem se.
"O čem to mluvíš?" Zakřičela vzteky bez sebe.
"Udělala jsi jednu obrovskou chybu sestřičko."
"Pouč mě." Uchechtla se s notnou dávkou ironie v hlase.
"Když jsem byla na hradě…Měla jsi moje vlkodlactví léčit, když jsi mohla." Zatnula jsem zuby a sevřela v ruce rukojeť meče. Nara na mě nevěřícně zírala neschopná pohybu. Cítila jsem nepřeberné množství energie a síly. Zabrala jsem a vytrhla meč ze stromu a z těla.
"Hloupá královno Argonu." Uchechtla jsem se. "Nejsem jako ty. Nechci tě zabít. Pořád jsi moje sestra, i když k tobě nic necítím. Možná pouze zášť. I přesto tě nechám žít. Ale už se nikdy nevracej. Vezmi si svého koně a odjeď pryč co nejdál odsud." Otočila jsem se a vydala se ke koni. Moc jsem krvácela. Musela jsem se dostat do vesnice, než mě opustí síly. Na chvíli jsem se opřela o kámen a zhluboka se nadechla. Nechala jsem na něm krvavý obtisk dlaně.
"Ty si myslíš, že tě nechám vzít si můj hrad. Mé poddané a mé věci jen tak?" Zaječela Nara a rozběhla se na mě s malou dýkou v ruce. Zavřela jsem oči a pozvedla meč. Jeho ostři si našlo cestu i skrz ocelové brnění a skrz srdce mé sestry. Vytřeštila oči a zalapala po dechu.
"Dříve nebo později tě ta síla opustí a zůstaneš tu sama napospas šelmám." Vytrhla jsem ji meč z těla a nechala ji dopadnou do sněhu barvícího se do ruda. Nara byla mrtvá, ale já se nehodlala vzdát jen tak.
Cítila jsem, že síly mi postupně docházejí. Ani vlkodlačí moc nebyla neomezená. Rychle jsem klopýtala ke koním, ale na půli cesty se mi podlomila kolena.
Dopadla jsem na všechny čtyři. Pak ale se mi podlomily i ruce a já se svalila do sněhu. V levém boku jsem si nahmatala dost velkou díru. Tohle by nezvládla napravit ani Igua. Pousmála jsem se při vzpomínce na ni. Možná že už válka skončila. Snad jsou všichni v pořádku a Gavin se moc nezlobí. Na obloze se začaly honit těžké sněhové mraky. Nademnou se sklonila postava v bílém. Její nádherná velké křídla zastínila oblohu.
"Nes?" Zašeptala jsem.
"Ano, jsem to já." Promluvila tichým uklidňujícím hlasem. Otevřela jsem oči a prohlédla si ji. Už neměla tvář špinavou od krve. A nebyla slepá. Měla nádherné modré oči, které se do mě zavrtávaly.
"Měla jsi pravdu. Ve všem." Zasténala jsem.
"Já vím. Bohužel." Začalo sněžit, ale její křídla mě chránila před vločkami.
"Přišla jsi pro mě?"
"Asi ano." Zašeptala a vzala mě za ruku.
"Asi?"
"Ještě máš chvíli čas. Počkám tu s tebou."
Nedaleko se ozvalo zvláštní zavytí. To už nejspíš zvěř ucítila krev. Dech se mi třásly zimou i bolestí. Ležela jsem na zemi a slyšela dusot něčeho obrovského. Nes se rozplynula a místo ní jsem uviděla vysokou mohutnou siluetu. Ozvalo se zvláštní mlaskavé zavrčení.
 


17. Kapitola 1/2

8. ledna 2008 v 19:46 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Mráz štípal do tváří a všude se vznášela pára od našich úst. Nikdo v tu chvíli nevěděl, zda se třeseme zimou nebo strachem. Jen lykani stáli klidně a vyrovnaně. Nikdo neměl odvahu. Gavin po mojí levici očima hypnotizoval obzor a Nathan napravo něco šeptal.
Každý byl pohroužený do vlastních myšlenek. Zavřela jsem oči a vydechla.
"Už stíny na nás jdou..." Gavin se na mě otočil a v jeho očích se zablesklo
"My sílu v srdci máme..." Přidal se ke mně.
"Hou hou jen tak se nevzdáme..." Začali všichni zpívat sborově
"Naše hvězda svítí nám…" Hlasy se stupňovaly a nesly se údolím. Všem jakoby se najednou srdce rozbušila a krev rozlila do ztuhlých končetin.
"Statečnost dodává…" Už nešlo o zpěv spíš jako o pokřik. Nikdo nebyl sám. Všechny spojovala silná slova.
"Když strach nás ovládne. Na svobodnou zemi vzpomenem. Kdo by se temnoty bál. Když naše hvězda svítí dál." Na obzoru se začala objevovat první vlna útoku. Všichni začali křičet, jakoby nepřátelé pobízeli.
"Vpřed!" Zakřičel Gavin a všichni jsme se rozběhli vstříc osudu. První zbraně se s děsivým řinčením srazily ve spršce jisker. Byla to smíšená armáda skřeti a královnina lidská garda bok po boku proti vesničanům a vlkodlakům. Srazila jsem meč se sekerou jednoho skřeta. Byl mnohem silnější a větší než já, ale také hloupější. Vytáhla jsem malou dýku a zabodla ji stvůře přímo do krku. Zachraptěl a padl k zemi. Někde ze středu nepřátelské armády se rozléhaly zvuky bubnů. Viděla jsem Agens, jak si svou dýkou nařízla paži a s divokým křikem se vrhla do vřavy. Gavin bojoval jako lev a vlasy se mu krví lepily na tvář. Nathan pravě jednomu skřetovi zarazil meč doprostřed čela a dalšího vojáka proměnil v sochu z ledu. Zatím jsem viděla jen padat nepřátelské vojáky, ale nikoho z našich řad, což mi zvedlo náladu. Ohnala jsem se mečem a náhodou přesekla krk jedné bestii. Gavin, se snažil nahlédnout mezi nepřátelské řady, odkud pochází ty zvuky bubnů, ale marně. Linoucí se nepřátelé mu překáželi ve výhledu. Odrazila jsem útok jednoho vojáka a snažila se prodrat ke Gavinovi nebo Nathanovi, protože mě vlny nepřátel stahovaly hlouběji mezi sebe. Jeden ze zákeřných mečů mě pořezal na předloktí. Zuřivě jsem se ohnala mečem a připravila tak pachatele o hlavu.
Najednou mě ale vlna tvrdého vzduchu smetla na zem. Podívala jsem se na Nathana, ale vypadal stejně zmateně jako já. Gavin dřepěl na všech čtyřech a s tváří plnou děsu se díval před sebe, kde se mezi nestvůrami objevila štíhlá vysoká žena s vlasy černými jako půlnoc a pichlavýma očima. Černo-fialové šaty ji vlály ve větru a ruce měla doširoka roztažené. "Gavine pozor to je…" Zakřičel Saphir ze střechy jednoho z ohrazených domů, než ho ale něco zasáhlo do hlavy a on se svalil dolů. Gavin, ale jakoby nereagovala stále v posvátné hrůze zíral na tu ženu, která se mu smála do očí.
"Gavine prober se!" Zakřičela jsem, ale neposlouchal. Pak se ale z ničeho nic zvedl a začal mečem máchat naprázdno ve vzduchu. Nathan se už zase vrhl do vřavy a neviděl, co se děje. Gavin vypadal naprosto zmateně. Uhýbal neviditelným ranám a sekal do nepřátel, kteří tam ani nebyli. Ona se ale jen smála. Tomuhle jsem musela udělat přítrž. Pevně jsem sevřela rukojeť meče a rozběhla se na tu čarodějku. Už jen dva metry mě dělili od toho, abych ukončila její život. V mžiku se na mě otočila a pozvedla ruku. Čas jakoby se náhle zpomalil. Zkroutila ruku se skrčenými prsty někde na úroveň mého žaludku a vystřelila kouli tvrdého vzduchu, která mě zvedla a praštil semnou o zem. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem mrtvá nebo živá, kde je nahoře a kde dole. Jen ty proklaté tmavé stíny před očima. Když jsem se rozkoukala šklebila se mi před obličejem skřetí hlava. Vzápětí se ale zablesklo a zrůda se na mě svalila.
"Taro utíkej!" Uslyšela jsem Gavinův hlas. Bylo ale jednodušší tu říci než udělat, když na mě spočívalo těžké nehybné tělo. Snažila jsem se ho ze všech sil odvalit, ale nešlo to. Dvě velké ruce mě chytily za paže a trhnutím postavily na nohy. Několik skřetů se vrhlo na Gavina a smetli ho na zem.
Škubáním jsem se snažila vymanit ze sevření nepřítele, ale nebylo mi to nic platné. Odnesl to pouze rukáv, který povolil a dopadl na zem zbrocenou krví. Voják semnou trhl a táhl mě hloub mezi skřety. Všude byl děsivý hluk. Skřípání mečů. Řev stvůr a nářek raněných. Můj zajatce mi za pochodu svázal ruce za zády a tlačil mě dál. Došli jsme až na planinku za záda skřetů. Voják mě trhnutím srazil na kolena a odkašlal si. Sedl si vedle mě na zem a vyčkával. Mezitím si utíral z meče krev. V očích mě začaly štípat slzy, když jsem si uvědomila, že je to krev mých spojenců. Za chvíli se z hordy skřetů prodrala trojce lidí. Mezi nimi jsem poznala Gavina. Jeden z vojáků ho srazil na zem přímo naproti mně. Hned po nich z davu vyšla čarodějka a krutě se usmívala.
"Gavine, Gavine. Nečekal jsi, že se ještě uvidíme že?" Zachechtala se. "Královna do svých služeb chtěla Saphira, ale ten hlupák ji zmizel. Teď vlastně může být ráda, že jsem její nabídku přijala já a ne on." Obcházela nás dva. Nemohla jsem si nevšimnout Gavinova pohledu. Smutně se mi díval do očí. Věděl tak jako já že je nejspíš konec.
"Enetro nech nás jít." Zašeptal a v jeho hlase byla slyšet zoufalá prosba.
"Gavine nepros ji. Neklesej před…" Jeden voják mě chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu, takže mé hrdlo mu bylo vydáno na pospas. Ucítila jsem chladnou ocel dýky a neodvažovala se ani nadechnout.
"Ne! Enetro prosím ne!" Zaprosil zoufale.
"Gavine přestaň!" Tlak zesílil, ale ostří mi zatím nezpůsobilo žádné zranění.
Enetra se šíleně zachechtala a klekla si ke Gavinovi.
"Královna rozkázala nebrat žádné zajatce. Můžeme si dělat co chceme. Můžeme klidně vyplenit celý Argon do posledního obyvatele. Jediná podmínka byla..." Chytila Gavina za hlavu a otočila ho přímo na mě. "Královna chce pouze její hlavu a já její přání splním."
"Nee" Gavin sebou začal házet, ale bylo mu to marné.
"Zbabělče. Bojíš se i použít kouzlo, protože víš, že proti mně nemáš nejmenší šanci. Pamatuješ si, když nás Saphir učil? Vždycky jsem byla silnější než ty."
Srdce mi bilo jako splašené. Neviděla jsem na Gavina, protože jsem měla stále zakloněnou hlavu, ale viděla jsem na nebe. Nádherné azurové nebe. Slunce se blížilo k poledni. Koutkem oka jsem zahlédla v lese nějaký záblesk. Navzdory tomu, že blízko zuřila bitva, bylo tady tísnivé ticho. Enetra kývla na vojáka:
"Tak už to skonči. Nemáme na ně celý den."
Sevřel se mi žaludek. Když voják uchopil dýku pevněji a chystal se ukončit svůj úkol, pevně jsem zavřela očí, když se ozvalo zasvištění a hned po něm druhé. První šíp našel svůj cíl v čele popravčího vojáka. Ten se bez jediného hlesnutí sesul k zemi. Druhý šíp zasáhl zezadu Gavina. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu.
"To ne…" Enetra vypadala stejně překvapeně jako já. Gavin však vstal a v jeho dlani se objevila rudá koule energie.
"Měla jsi nás zabít hned a ne jen o tom mluvit." Zavrčel a vyslal kouzlo na temnou čarodějku. Ta jen zaječela a rozpadla se v prach. Až teď jsem si všimla, že šíp nezasáhl Gavina, ale pouze jeho pouta. Provaz zůstal přišpendlený k zemi. Stále jsem se ale třásla od hlavy až k patě. Gavin ke mně rychle přešel a pomohl mi na nohy. Z lesa začala vystupovat malá skupina ladně kráčejících lidí. Dlouhé vlasy měli pečlivě sčesané a působili…nádherně.
"To jsou elfové." Usmál se Gavin a popadl svůj meč, který ležel na zemi vedle mého. Z řady se odpojila postava a doběhla k nám. Byla to Arin.

"Jste v pořádku?" oba jsme přikývli.
"Jak to vypadá?" Zeptala jsem se ji. Byla trochu pobledlá a v rukou kroutila lukem.
"I když nám elfové pomohou nevypadá to vůbec dobře. Ti skřeti vydrží hrozně moc. A jakoby jich stále přibývalo. Z davu bojujících se vymotala Agens. Všude na těle měla malé ranky, které si nejspíš nezpůsobila sama. Byla vyčerpaná a sotva stála na nohou.
"Už nemůžeme. Je jich hrozně moc." Vydechla a skácela se k zemi. Klekla jsem k ní a podepřela ji. Gavin očima těkal po nebi.
"Co to je?" Zašeptal a neodtrhoval oči od černého mraku na nebi. Vypadalo to, jako hejno velkých, černých ptáků. Čím více se blížili tím větší byli.
"To jsou upíři." Vydechla jsem. "Jestli jsou na straně Nary je s námi konec."
Přede mne se ladně snesl muž v černém plášti a naleštěné černé zbroji. Hnědé dlouhé vlasy měl stažené černou sametovou mašli a jeho zelené oči svítily z bledé tváře.
"Rolande?" Upír se předemnou uklonil a usmál se, přičemž odhalil špičaté zuby. Agens zavrčela a chňapla po meči. Rolandovy oči se odtrhly odemne a zabodly se do mladé vlkodlačice. Uklonil se i jí a elegantně ji políbil ruku.
"Zapomeňme na sváry našich rodů a spojme své síly." Usmál se a narovnal, přičemž zavlnil černým pláštěm a ten mu sjel z ramen.
"Pro tentokrát, ale více se mi nepleť do cesty upíre, nebo ti rozervu hrdlo." Zavrčela Agens a vrhla se zpět do vřavy.
"Ale jakto že jste tady?" Zeptala jsem se Rolanda, protože, když jsme se rozcházeli nevypadal příliš nakloněně.
"Královna začala omezovat naše území, a to se nám moc nelíbilo. Vzpomněl jsem si, ale na vaši milou návštěvu." Usmál se a začal si pohrávat se svým úzkým mečem.
"Jsem ráda že jste tady."
"Slunce je vysoko. Měli bychom se dát do čištění Argonu. Tahle cháska by neměla svou přítomností špinit vzduch." Až v tuhle chvíli mi došlo, co mi tady nesedělo.
"Ale…ale vždyť je den. Jakto že jste na slunci?" Upír se usmál, jakoby byl potěšen, že jsem přišla na nějaké tajemství.
"Má drahá. My upíři můžeme jednou za deset let na slunce. Není to sice zrovna příjemné, ale neublíží nám to. No a dnešní den, je pro pobyt na sluníčku jako stvořený." Poskočil si a máchl mečem. "Jdeme děti. Dnešní den je naše hostina." S děsivým ječením se upíři vrhli do bojující vřavy. Stála jsem a chvíli si dávala dohromady naše šance.
"Gavine kolik je asi nepřátel?" Gavin svraštěl čelo a chvíli si prohlížel bojující hordu těl.
"Je jich asi tisíc."
Tisíc. Vesničanu byla slabá dvoustovka. Vlkodlaku se k nám přidalo sto. Upírů přilétlo také necelých sto a od elfů přišla padesátičlenná skupina. Nara měla stále velkou přesilu. Podívala jsem se k hradu, doufala jsem, že už na nás žádné své přisluhovače nepošla, ale někoho jsem přeci jen zahlédla.
Z hradu přes padací most vyjela osoba na černém koni. Přes sebe měla přehozenou kápi, která ji však v poryvu větru spadla. Srdce mi vynechalo pár tepů. Nara ujížděla, jako zbabělec. Ohlédla jsem se všude kolem. Potřebovala jsem nutně koně a to hned. Hlavou mi blesklo, že elfové musejí mít nějaké koně v lese. Jak jinak by se až sem dostali?
Vběhla jsem do lesa. Gavin který byl zabraný do pozorování bitvy si toho ani nevšiml. Stromy jakoby byli najednou namačkané na sobě více než předtím. V lese bylo dokonalé ticho. Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech a snad někde hlouběji zařehtání koně. Rozběhla jsem se tím směrem, ale do čela mě praštila větev až jsem spadla na zem. Rychle jsem zaháněla hvězdičky před očima, když se pohnula další větev a chytla mě za plášť za krkem a postavila na nohy.

"Omlouvám se vaše výsosti." Zazněl mohutný hlas doprovázený vrzáním dřeva. Předemnou se objevila tvář, která vypadala, jako vytesaná do kmene. Z bojiště se začalo ozývat zděšené ječení a řev.
"Omluvte mne prosím. Musím se přidat ke svým bratrům." Zůstala jsem vyděšeně stát na místě, mezitím co se obrovský ent narovnal a vyšel z lesa. Před očima se mi najednou objevil nádherný bílý kůň. Doufala jsem, že mi elfové tu krádež odpustí. Pohladila jsem ho po nose a vyšvihla se do sedla. Pobídla jsem ho patami a tryskem jsme vyjeli z lesa. Gavin se otočil a zbledl.
"Ne Taro stůj. Nemůžeš jet sama." Gavin zapískal a odněkud k němu přiklusal nádherný hnědý kůň. Zaklela jsem a pobídla koně k rychlejšímu tempu. Gavin zamnou něco křičel, ale já ho neposlouchala. Očima jsem sledovala stopy ve sněhu. Projela jsem kolem Nathana. Doufala jsem, že mi pomůže. Najednou se ozvala rána. Otočila jsem se a viděla Gavina, jak se zvedá ze země a Nathana, který k němu běží.

16. Kapitola

7. ledna 2008 v 19:48 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Seděla jsem na schodech a sledovala všechen ten shon kolem. Dva dny už byli za námi a z celé vesnice se stala pevnost. Všichni pracovali co jen mohli, abychom měli šanci odolat útokům. Doufala jsem, že takhle postupují i ostatní. Starosta vyslal posla s varováním ostatním vesnicím, ale nikdo nevěděl zda dorazí. Na cestách byly hlídky skřetů a královniných vojáků. Do sněhu mi stekla slzy. Přežijeme? Přežiju já? Ptala jsem se sama sebe v zoufalství. Zvedla jsem se a dala se do chůze. Už jsem to nemohla vydržet. Tihle lidé jsou sice jen vesničané a rolníci, ale pilně dřeli a cvičili. Našlo se mezi nimi dost opravdu dobrých šermířů. Mezi nimi byl i Gavin a překvapivě Nathan. Včera večer šli za dům a zkusili si souboj proti sobě. Ani jeden z nich neměl navrch. Bojovali by možná až doteď, kdyby je Igua neroztrhla od sebe a neposlala na hlídku. Připadala jsem si naprosto bezbranná. I když jsem se už s mečem naučila trochu ohánět, stále to nebylo nejlepší. Do zad mě trefilo něco tvrdého a vytrhlo mě z přemýšlení. Zamnou běžel Nathan usmíval se a už si dělal další sněhovou kouli. Rychle jsem si setřela slzy, ale všiml si jich.
"Chtěl jsem tě trochu rozptýlit. Jsi pořád zahloubaná do sebe a už se skoro neusměješ." Přidal se ke mně na obchůzce.
"To je od tebe hezké, ale nedělej si starosti. Jsem v pořádku." Usmála jsem se co jen to šlo.
"Máš strach?"
"Hrozný." Přiznala jsem narovinu, protože zapírat by nemělo smysl. Strach měl každý.
"Já taky." Vydechl. "Ale jestli zítra umřu, tak se vší parádou." Usmál se
"Nikdo zítra neumře." Zalhala jsem ošklivě. "Změňme téma." Nathan zahodil sněhovou kuli a vrazil si ruce do kapes.
"Kde máš vlastně rodiče?" Vypadla ze mě otázka, nad kterou jsem už dlouho přemýšlela.
"Já to nevím. Bydleli jsme ve vesnici podobné téhle, ale na druhé straně toho kopce, na kterém stojí hrad. Moji rodiče často jezdívali pryč. Byli obchodníci. Měli zrovna nějaký obchod s vesnicí tady někde v okolí. Domů už se nikdy nevrátili. Hledal jsem je, ale řekli mi, že odjeli domů. Kde potom jsou, když domů nedojeli?" Podíval se na mě, jakoby čekal, že snad znám odpověď.
"To je mi líto."
"Nejhorší je, že ani nevím jestli jsou mrtvý, nebo stále naživu."
"Byli by na tebe pyšní, kdyby věděli, co jsi všechno dokázal."
Z rozhovoru nás vytrhlo zaječení. Rychle jsme se rozběhli za roh domu, odkud jekot vycházel. Tak brzy tu přece nemůžou být. Nathan také vypadal vylekaně. Zahnuli jsme za roh a strnuli na místě. Gavin seděl na převráceném sudu a kolem něj stálo pět dívek z vesnice. Všechny měly ve tvářích hrůzu a hltaly každé jeho slovo.
"…Kolik myslíte že jich bylo?" Přejel očima po bledých dívkách. "Stovky!" Vykřikl a rozhodil rukama. "A všichni utíkali za námi. Šípy svištěly vzduchem a vyhýbaly se nám. Až na jeden. Ten jeden zasáhl tadyhle Nathana."
"To nic nebylo." Usmál se Nathan a opřel se o stěnu domu.
"Je mi líto milé dámy, ale musím si o něčem promluvit tady s naší budoucí královnou, tak mne omluvte." Usmál se zářivě a naznačil mi ať ho následuju. Chvíli šel mlčky a jen si mnul zmrzlé ruce.
"Co chceš zítra dělat?" Zeptal se neurčitě a zastavil.
"No coby? Bojovat."
"To ano, ale myslel jsem….Nejlepší bude, když budeš s Arin a ostatními na hradbách jako lučištník…."
"To ani náhodou." Vyjekla jsem na něj.
"Proč ne? Budeš v bezpečí."
"Já chci bojovat dole s vámi. Mečem, proti skutečným nepřátelům. Nechci stát stranou." Gavin se zamračil a něco zamumlal. "Ne to ti nedovolím."
"Nemáš na vybranou."
"Taro!..." Nestačil nic říct, protože jsem rychlostí blesku vytasila meč a ohnala se po něm.
"Bojíš se, že nic neumím a zabije mě první skřet, na kterého narazím." Uskočil a vytáhl svůj a tak tak vykryl další ránu, která mířila na jeho rameno.
"To jsem neřekl." Ohnal se a srazil mě na zem.
"To jsi ani nemusel. Máš mě za neschopnou a myslíš, že se o sebe nedokážu postarat."
Vyskočila jsem na nohy a znovu proti němu vyrazila. Mysl mi úplně zatemnila zlost. Bylo mi jedno, že bychom si oba mohli hrozně ošklivě ublížit. Neslyšela jsem ani křik Nathana a několika lidí, kteří k nám běželi. Gavin znovu uhnul. Zlostí mi vřela krev.
"Taro dost!" Ohnala jsem se pěstí a trefila se přímo do jeho čelisti až to zakřupalo. Gavin zaskučel.
"Nechte toho." Nathanův křik byl marný. Gavinovi došla trpělivost a srazil mě na zem. Dopadla jsem do měkkého sněhu a na mě dolehl Gavin.
"Už to stačí."
"Podívej se Gavine. Ti lidé bojovat nechtějí a musí. A já chci bojovat, ale nemůžu, protože mi to nedovolíš." Po zmrzlé tváři mi začaly téct slzy.
"Nechci aby se ti něco stalo." Seděl na mě a rukama mi držel zápěstí a v jeho očích se leskly slzy. "Daren by mi nikdy neodpustil, kdyby se ti něco stalo." Na tvář mi dopadly další slzy. Ty ale nebyly moje, ale Gavina. "Nenuť mě k tomu prosím." Zavrtěl hlavou a pustil mě.
Jeho slova ale zanikla v mých vzlycích. Při téhle vzpomínce na Darena ve mně všechno vybuchlo. Všechen ten strach. Bezmoc a stesk. Svinula jsem se do klubíčka a vzlykala.
"Ale on tu není, tak mě nech." Zašeptala jsem mezi vzlyky. Zavřela jsem oči a nechala slzy kanout do sněhu. Celou tu dobu co zmizel jsem byla silná a nepoddávala jsem se citům, ale o to horší to pro mě teď bylo. Slyšela jsem jedny kroky, které se vzdalovaly a jedny, které se přibližovaly. Na chvíli jsem otevřela oči a viděla Gavina, jak mizí za jedním z domů. Nathan mě zvedl do náruče a odnesl domů, kde mě posadil na postel.
"Jsi v pořádku?" Zašeptal do ticha, které narušovalo jen praskání v ohni. Jen jsem přikývla.
"Gavin to myslel dobře, tak se na něj nezlob. Já bych byl taky radši, kdybys byla v bezpečí, ale je to tvá volba."
"Já nemůžu zůstat sedět. Musím zítra bojovat a musím zabít Naru. Jen já. Ani ty, ani Gavin. Já to musím udělat." Zhluboka jsem se nadechla. "Chci tě o něco požádat."
Nathan se zatvářil trochu vyděšeně, ale po chvíli slabě přikývl.
"Nepouštěj Gavina zamnou. Udělej co jen budeš moct, aby se ke mně nepřidal. Tohle je můj boj. Ne jeho."
"Ale…" Chtěl protestovat, ale zarazila jsem ho.
"Slíbil jsi to, tak ten slib splň."
"Budu se snažit." Odpověděl s těžkým srdcem. Slabě jsem se usmála a objala ho.
"Bude to dobré. Přísahám."

15. Kapitola

7. ledna 2008 v 19:48 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Laskavec…Laskavec…Konec…smrt…laskavec…náš konec. Hučelo mi v hlavě jako v úle.
"Jak konec? O čem to mluvíš?" Gavin stále stál bez hnutí v očích strach a od úst mu stoupala pára.
"Laskavec je chodící neštěstí. Říká se, že je to anděl svržený z nebes, který uvízl na zemi. Bůh ho proto oslepil, aby nemohl najít své blízké. Kdo ho najde, ten je ztracen. Bude se k tobě chovat laskavě a snažit se tě uchlácholit, ale jen tě stáhne sebou do neštěstí a horoucích pekel." Vydechl.
"No ale…přece něco se proti tomu bude dát udělat. Musí to jít nějak zvrátit." Narůstala ve mně panika. Všude kolem byla hádka. Už se nehádala jen Igua se starostou, ale lidé mezi sebou.
"Už to pomalu začíná. Vidíš? Hádají se jako psi."
"Gavine! Přece musí jít něco udělat." Zatřásla jsem s ním a odtrhla jeho pohled od prokleté dívky.
"Něco existuje. To o čem mluví starosta."
"A to je co?"
"Zabít ji." Moje ruce pustily Gavinův límec a volně padly podél těla.
"Zabít? Zabít anděla? To přeci nejde!"
"Obávám se, že k tomu dojde. Proti je jen máma." Vzdychl a posadil se na schody nejbližšího domu.
"A na čí straně jsi ty?" Došla jsem k němu a dala si ruce v bok.
"Na tom nezáleží. I kdybych řekl, že stojím za tím ji nechat, nic by to nezměnilo."
"A co já? Mohla bych to přeci změnit. Jsem přeci…no vlastně budu….snad." Až teď mi docházelo, že v této vesnici nejsem nikdo. Nejsem královna a nejsem ani sluha. Nejsem princezna, tak kdo tedy jsem?"
"Mrzí mě to, ale ty s tím nezmůžeš o nic víc než já." Ti dva mladíci, co Laskavce donesli zvedli dřevěná nosítka a odnesli je spolu s andělem směrem do lesa, kde stála malá bouda, ve které jsem byla jako vlkodlak schovaná.
"Tohle jim přece nemůžeme dovolit. Třeba to ani tak není. Mají nějaký důkaz, že je opravdu prokletá?" Gavin vstal a podíval se mi do očí. Pevně a nekompromisně. Stál tak blízko, že jsem v mrazivém vzduchu všude kolem cítila jeho teplý dech.
"Lidé v Argonu důkazy nepotřebují. Nic tady nedává smysl. Všechno je vždycky jinak, než čekáme…a než doufáme." Vzdych. Otočila jsem se a odešla. Věděla jsem přesně kam mám namířeno. Sníh křupal a tlukot srdce mi v uších zněl, jako údery velkého bubnu. Minula jsem první řadu stromů a spolu s ní i ty dva mladíky. Mířili zpět do vesnice a ve tvářích měli strach a provinění.
Cestu jsem znala dobře. Už za chvíli jsem měla boudu na dohled. Zpod dveří vycházela slaboučká záře, která zesilovala třpyt sněhu. Otevřela jsem a vešla. Nikdy jsem takové stvoření neviděla. Tak čisté a přitom tak nahánějící hrůzu.
"Kdo jsi?" Otočila ke mně umazanou tvář od krve a zalapala po slovech.
"Jmenuji se Nes. A nechci nikomu ublížit. Pusťte mne prosím." Sepjala ruce po kolenou se ke mně blížila.
"Já ti neublížím. Neboj se." Klekla jsem k ní a vzala ji za ruku.
"Jsi čestná, ale to nestačí. Lidé nebojují podle slušného chování a to se ti může stát osudným. Snad ti někdo přijde pomoci. Jinak se sejdeme Taro. Já umřu. Vím to. Ti lidé to vědí taky a ty to víš zrovna tak. Ale co ty?" Vytrhla jsem se z jejího stisku. Venku už se ozývaly hlasy.
"O čem to mluvíš?"
"Sejdeme se dřív, než by jsi možná čekala. Ten den, kdy to vše vypukne bude ten, který vás dvě spojuje." Rozrazily se dveře a v nich stál starosta spolu s celou vesnicí.
"Ne to nemůžete." Zakřičela jsem na ně, ale někdo mi zacpal pusu v davu, který se nahrnul dovnitř. "Nee. Přece ji nezabijete. Jste jen pověrčivý."
"Taro nepleť se do něčeho čemu nerozumíš." Byl to Gavin. Držel mě pevně, i když jsem se mu snažila vymanit.
"Pust mě Gavine, okamžitě mě pusť." Dotáhl mě sebou až zpět do středu vesnice, kde se z Pavoukovy šibenice stala narychlo sestavená hranice. Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy bezmoci.
"Nedovol jim to." Zašeptala jsem do záhybů jeho hrubé košile.
"Nemůžu."
Mezitím už přemístili Nes na hromadu větví a starosta se snažil oheň zapálit. Dívka se tvářila stále stejně. Nepřítomně a povzneseně. Výhled mi ale ve chvíli zastínil dým a plameny. Blížili se čím dál tím víc, až jejich dotěrné jazyky olizovali bělostná křídla. Když byly plameny nejvýš otočila tvář na mě a usmála se. Vzápětí všechny oslepil bílý záblesk a vlna tvrdého vzduchu smetla na zem všechny vesničany spolu semnou. Dopadla jsem na Gavina a snažila se popadnout dech. Rychle jsme oba vstali a rozhlíželi se co se stalo. Plameny vyhasly a Nes byla pryč. Všichni se začali rozhlížet a snažili se nedat na sobě znát, jak jsou vystrašení. Někteří jakoby nic se ztratily za dveřmi svého domu. Igua a ještě dvě starší ženy zrovna o něčem diskutovaly. Když jsme k nim s Gavinem došli zaslechli jsme útržky rozhovoru.
"Ne nebyli tady. Tohle by si přece nikdo nenechal ujít." Šeptala jedna žena.
"Opravdu jsi nikoho neviděla Tess? Jsi si jistá?" Igua měla ve tváři skeptický výraz.
"Jsem si tím naprosto jistá." Zašeptala žena jménem Tess a tvářila se, jakoby se právě nic nestalo a ona jen potkala sousedku.
"Gavine?" Otočila se Igua na syna.
"Hmm?" zamručel jen.
"Dojdi prosím k Jacobově rodině. Tess se zdá že je dlouho neviděla."
Gavin jen přikývl a otočil se.
"Počkej jdu s tebou." Zavolala jsem za ním a doběhla ho.
Šel mlčky a nevnímal nikoho, z těch lidí, kteří kolem něj procházeli a mumlali si každý po svém o neštěstí.
"Co je s Arin?" Prolomila jsem ticho.
"Coby s ní mělo být?"
"Já nevím, v poslední době…Vlastně od té doby co…Co Daren zmizel je jiná." Gavin se zarazil na místě.
"Co s ní je? Ztratila bratra to s ní je." Odsekla pokračoval v cestě. Vzápětí však znovu promluvil. "Arin měla Darena nejraději. On byl jediný, kdo neměl žádné nadání. Já byl čaroděj ona se dala k elfům. Měla ho ráda, proto, že mu to nevadilo. Lidé se mu pošklebovali, ale on si vždycky odběhl do lesa a byl rád. Vždycky slavil více cizí úspěchy než své. Daren si žil po svém a to na něm Arin obdivovala. Ona svázaná pravidly elfů. Vím jak kdysi tajně toužila po tom vyběhnout s ním a s Yokem ven a dovádět zase jako malí. Jen ji moc chybí. Nic víc nic míň."
"Mě taky." Zašeptala jsem.
"Já vím."
Blížili jsme se k domu, který nám ukázala z dálky Igua. Vypadal zchátrale. Prázdná ohrádka, ve které většinou bývalo aspoň nějaké zvíře. Nikde nic. Gavin zaklepal ale nikdo se neozýval. Zabušil tedy silněji. Zkoušela jsem nahlédnout ale okna byla zevnitř zastřená. Z pokusů o zjištění situace mě vytrhla rána. Gavin vyrazil dveře a zmizel v domě.
"Taro pojď sem. Honem." Vběhla jsem za ním do domu a zarazila se ve dveřích. Všude bylo šero a zápach zatuchliny štípal v nose. Na podlaze leželi dvě těla. Jacob a jeho žena. Gavin se zrovna skláněl nad někým v posteli.
"Ještě dýchá, ale slabě." Do očí mi vhrkly slzy.
"Co se jim stalo?" Gavin zvedl něčí tělo z postele. Byl to malý chlapec. Mohlo mu být deset let. Měl bledé vpadlé tváře a sotva dýchal.
"Nevím, ale máma to bude vědět." Vyšli jsme na čerstvý vzduch a zamířili rovnou k našemu domu. Po cestě se k nám přidala Igua. Gavin ji vylíčil situaci.
"Převléknout, pomalu nakrmit a uložit." Rozkázala a vydala se do Jacobova domu.
Doma jsme s Gavinem a Nathanem chlapce převlékli, přičemž jsme všichni strnuli hrůzou. Pod několika vrstvami oblečení se skrývalo na kost vyhublé tělo. Arin mezitím donesla jídlo a dala se do pokusů chlapce nakrmit.
Igua se vrátila až k večeru. Sama měla podivný výraz v očích.
"Umřeli hlady. A my všichni brzy taky. Královna zablokovala obchod s okolními vesnicemi a my už nemáme co jíst. Pokud se co nejrychleji něco nezmění, dopadneme jako ti chudáci. Už to nebude boj o svobodu. Už jde o naše životy více než předtím."
"Bude to za čtyři dny." Pronesla jsem a najednou mi můj hlas připadal zvláštně dutý.
"Jak to víš? Otočil se na mě Nathan a spolu s ostatními ke mně upíral pohled.
"Řekla mi to Nes. Laskavec. Vše vypukne v den, který nás dvě spojuje. Za čtyři dny máme dvacáté narozeniny."
Laskavec….prokletí….smrt…konec….neštěstí….hlad…..

14. Kapitola

23. prosince 2007 v 16:12 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
"Dost! Dost už nemůžu." Vykřikla jsem a odhodila tu proklatě těžkou věc na zem do sněhu. Gavin se jen ušklíbl a zvedl svůj meč do základní pozice.
"Válka nepočká vaše veličenstvo." Mezitím co jsem si masírovala paže se za domem ukázal čaroděj, který se představil jako Saphir Velkočaroděj druhé kategorie a Gavinův učitel. Hned za ním šel Nathan s trochu vystrašeným výrazem. Všichni každý den pilně trénovali souboje s mečem a ti kteří toho byli schopni tak kouzla. Včetně mě a Nathana.
"Myslím, že pro vás mám něco vhodnějšího hvězdo." Vytáhl Saphir něco dlouhého zabalené v látkách. Zvědavě, ale pomalu jsem to začala rozbalovat. Byl to meč.
"Děkuji. A jak mi pomůže? Je kouzelný?" Začala jsem okamžitě vyzvídat. Čaroděj na mě koukal a obočí se mu spojilo u kořene nosu, takže vypadalo, jako kartáč na podlahu.
"Ne…bohužel. Je to vlastně úplně obyčejný meč. Ještě obyčejnější, než támhleten." Kývl hlavou do sněhu, kde jsem odhodila svou předchozí zbraň. "Jen na něm nejsou ty zbytečné tretky a je užší a celkově lehčí." Mrkl na mě a šel s Nathanem trénovat jejich kouzla. V tuhle chvíli by mi připadalo těžké snad i peříčko.
Tasila jsem tedy zbraň a zaútočila na nic nečekajícího Gavina. Asi by můj útok nevykryl a vysloužil si pěknou modřinu tím tupým nástrojem, kdyby mi do hrudi neuhodila tvrdá koule vzduchu a neodhodila mě na dřevěnou zeď domu. Chytila jsem se za hrudník a snažila se popadnout vyražený dech a zahnat ty proklaté hvězdičky. To už ale ke mně dobíhal Gavin, Nathan a Saphir.
"Taro jsi v pořádku?" Gavin vypadal vyděšeně, ale zároveň vypadal, že přemáhá smích. Koutky mu cukaly stále zuřivěji.
"Já…Já se hrozně omlouvám. Nějak mi ujela ruka." Omlouval se Nathan a vypadal, že snad nemá daleko k pláči.
"Ujela ruka? To bylo tvoje kouzlo?" Zaskučela jsem.
"Jsem k ničemu. Tohle nemá cenu mistře."
"Nemá cenu? Vždyť to bylo dobrý. S takovou nás nemají šanci porazit." Zavýskla jsem. A postavila s pomocí Gavina. "Jen musíš trochu doladit to míření." Mrkla jsem na něj a udělala další výpad na Gavina. Ten ho snadno odrazil a zaútočil proti mně. Vysloužila jsem si ránu přes žebra. Jen další modřina k už tak hojnému počtu. Krev ve mně vřela. Já měla po celém těle plno podlitin a Gavin byl naprosto nedotčený.
"Počkej až budu královna. Najmu si toho nejlepšího učitele a pak si to znovu rozdáme a já tě porazím." Zaskučela jsem a Gavin se jen uchechtl.
"Jestli budeš bojovat takhle dál, tak budeš ráda, když tu válku přežiješ."
"Mlč už ty tlučhubo jeden." Rozmáchla jsem se a mířila na jeho nehlídané rameno. O tom, že ho zasáhnu nebyl pochyb.
"Nechte toho mlácení se. Je čas na oběd." Ozval se z domu Iguin hlas. Gavin byl v mžiku pryč. Saphir ho naučil přemisťování se. Nebyl v něm sice nějak dobrý, ale z venku do domu se přemístil snadno. Meč prošel už jen vzduchem. Zase mi pláchl.
"Ty podvádíš." Zakřičela jsem.
"Nepodvádím." Ozval se jeho tlumený hlas z domu. Kdyby to bylo možné, asi by mi z nosu sršely jiskry. Zastrčila jsem meč do pouzdra a vydala se do domu na jídlo. Po to cvičení mi pěkně vyhládlo.
Dřevěné lžíce tlumeně ťukaly o dna talířů. Všichni mlčeli a věnovali se jídlu. Celkově vládla u stolu pohoda. Nikdo nevěděl, kdy válka začne. Každou chvíli mohla nastat krvavá vřava, ale všichni u stolu seděli v poklidu. Gavin se po obědě natáhl na lavici a zavřel oči. Za chvíli už spokojeně oddechoval. Nathan se uvelebil na velké ovčí kůži před krbem a chytal plameny do malých kuliček energie, a nebo z nich vytvářel různé útvary. Jiskřičky ohně se mu odrážely v očích, do kterých mu padaly střapaté černé vlasy. Igua odešla někam k sousedům. Saphir si nacpal tabák do dýmky a začal kouřit, při čemž mu Nathan poslal z krbu malý plamínek. Vůně tabáku se nesla celým pokojem. Arin seděla v koutě a dívala se z okna. Od té doby co Daren zmizel byla pořád zamlklá a dokonce si odpouštěla ty její jedovaté poznámky. Seděla jsem rozvalená na židli, která stála jen na zadních nohách. Když jsem opustila svojí dobu přišla jsem o jednu rodinu, ale připadá mi, jako bych to celou dobu tušila, že nejsem doma. Vůbec se mi po nich nestýskalo. A že jsou mí praví rodiče mrtví mě netrápí. Je mi to možná líto, ale vůbec jsem je neznala. Ale tohle je moje rodina. Kdyby mě od nich oddělili, asi bych to nepřežila. Nedovolím, aby se jim něco stalo, i kdybych je měla bránit vlastním tělem a položit vlastní život, aby se měli dobře. Houpala jsem se na zadních nohou židle, když někdo vběhl do dveří.
"Gavine!" Byl to nějaký zrzavý klučina. Tak jsem se vylekala, že jsem přepadla dozadu a hlavou narazila do dřevěné truhly v rohu místnosti. Gavin vyskočil z lavice a rozhlížel se všude kolem.
"Co se děje?" Vykřikl a snažil se rychle zorientovat. Mnula jsem si temeno hlavy a skučela.
"Svolávají celou vesnici. Rychle." Oznámil zadýchaně a vyběhl ven.
"Kruci, zrovna se mi zdál pěkný sen." Prskal Gavin a pomohl mi vstát. Arin Nathan a Saphir už byli venku. Všichni stáli v houfu ve středu vesnice a hádali se. Držela jsem se Gavina za ruku a on mě táhl houfem lidí. Viděla jsem děvčata z vesnice, co na mě za to házejí vražedné pohledy a už zdálky na něj mávají a usmívají se.
"…myslela jsem, že už je to za náma. Tohle se dělalo kdysi. Nebuďte hloupí starosto." Ani mě nenapadlo, že je tady starosta. Nikdy jsem ho ještě neviděla. Diskutoval s Iguou. Byl to tělnatá chlapík s šedými vlasy a povislými tvářemi. Kolem krku měl těžký, majestátně vyhlížející řetěz se znakem vesnice.
"Víš dobře, že v této době by jsme to neměli podceňovat. Víš co by se mohlo stát? Děsivá tragedie. Vše by mohlo být ztraceno." Kromě těch dvou a celé vesnice jsem si všimla dvou provinile tvářících se mladíků. V rukou žmoulali klobouky a očima se dívali do země.
"Vy snad na to věříte? Na tu pověru?" Rozmáchla Igua rukama a zpod šátku je vyklouzlo pár šedých pramenů vlasů.
"O čem to pořád mluví?" Přitáhla jsem si Gavina za límec a zašeptala mu do ucha, abych nenarušila to ticho, které nastalo. Kývl hlavou někam dál od davu.
"Mluví o ní." Kývl hlavou někam dál od davu. Až teď jsem si toho všimla. Slabá bílá záře a dívka krčící se na dřevěných narychlo stlučených nosítkách. Světlé vlasy se ji kroutily na zádech, ze kterých vyrůstala dvě křídla bílá jako sníh všude kolem. Tvář měla od krve a celá se slabě třásla v prostinkých bílých šatech.
"Kdo je to?" Promluvila jsem už normálním hlasem, protože už zase vypukla hádka. Gavin se postavil vedle mě dál od davu a také se na ni díval.
"Spíš CO je to."
"Tak povíš mi to konečně?" Zamračila jsem se.
"Je to laskavec. Chodící a slepé neštěstí. Je s námi konec." Promluvil jakoby v transu a dál se díval na to na první pohled nevinné stvoření.
"Tihle dva ji našli v lese a dotáhli přímo do vesnice. Čeká nás jen neštěstí a smrt." Zahučel starosta.

13. Kapitola

14. prosince 2007 v 10:25 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Ráno jsem se vymotala z přikrývek a vyšle před stan. Všude kolem krásně jiskřil sníh, až z toho bolely oči. Mezitím všichni balili tábor, abychom se mohli vydat na cestu. Arin už se probrala a teď o něčem diskutovala s Gavinem. Mrazivý vzduch byl příjemně osvěžující a navozoval dobrou náladu. Do hodiny byl celý tábor sbalený a my se vydali na cestu. Šla jsem vedle Agnes, která si cestou pobrukovala nějakou melodii.
"Ani bych nečekala, že je vás tolik. Když jsme za vámi byli, tak vás tam bylo sotva deset. Kde byli ti ostatní?" Zeptala jsem se Agnes a dál se brodila sněhem.
"Nevšimla sis té jeskyně? My nejsme divoká zvířata, která si volně běhají po lesích a žiji v norách. Správně bych ti to neměla říkat, ale jsi budoucí královna a všichni ti důvěřují. V té jeskyni žije celé naše společenství. Sahá hluboko pod zem, kde máme své město. Kdysi patřilo trpaslíkům, ale ti zmizeli neznámo kam. Žijeme tam už stovky let."
"Vesnice. Vidíme vesnici." Ozvalo se z první řady průvodu. Všichni v tu chvíli začali jásat. S hlukem se uprostřed řad domů začali shlukovat lidé. Chvíli jen zírali a pak propukli v jásot. Byla jsem konečně doma. Spolu s Arin a Gavinem jsme se rychle vydali k našemu domu. Na kraji návsi byla postavená malá šibenice, na které se houpalo něčí tělo. Jako hadrová panenka tam za krk visel Pavouk. Patřilo mu to, ani na okamžik jsem nepocítila lítost. Za běhu jsme propukli v smích a předháněli se jako malé děti.
Když jsme vpadli do dveří Igua zrovna seděla za stolem s nějakým starším mužem a o něčem diskutovali. Když nás uviděla zakryla si dlaněmi ústa a vstala. Nevěřila tomu co vidí. Nejspíš nás už dávno měla za mrtvé.

"Děti moje." Zašeptala se slzami v očích a vrhla se nám kolem krku.
"Kdo je to? Zašeptala jsem ji nenápadně do ucha. Než ale stačila cokoliv říct udělal to za ní Gavin.
"Mistře? Co tady děláte?" Vyšel starcovi vstříc a s lehkou úklonou mu potřásl rukou.
"Copak si myslíš chlapče, že se všude bude bojovat a já budu sedět v kutlochu? Ani mě nenapadne." Usmál se srdečně.
"To jsem rád."
"To je Gavinův učitel. Čaroděj." Zašeptala Igua.
"Aaa to musí být ta, kvůli které je všechno tohle pozdvižení. Je mi ctí hvězdo Argonu."Rozpřáhl ruce a hluboce se uklonil, až se mu dlouhé bílé vousy dotkly podlahy.
"Moc mě těší." Opětovala jsem mu úklonu.
Ozvalo se zaklepání a všichni jsme se otočili za zvukem. Dovnitř nakoukl Nathan.
"Nechci rušit, ale.."
"Iguo. Málem bych zapomněla. Tohle je Nathan. Všechny nás zachránil." Igua mateřsky rozpřáhla ruce a Nathana objala.
"Dítě moje, jak jen se ti odvděčíme." Nathan bolestí sykl.
"Copak se ti stalo?"
"Zranil ho šíp, když mi zachraňoval život…po několikáté." Usmála jsem se.
"Ukaž podívám se ti na to. Určitě musíš mít hlad a být celý promrzly. Jsi tak bledý."
Všichni jsme dostali misku polévky a hladově ji všechnu snědli. Igua se jen usmívala a každou chvíli si setřela slzu štěstí. Nathan spokojeně jedl a usmíval se. Dostal nějaké čisté oblečení po Darenovi, které na něm ale trochu viselo, ale v tu chvíli mu to bylo jedno.
"Večer uspořádáme slavnost a vy nám povyprávíte vše co jste zažili."
Venku bylo slyšet, jak lidé řežou a sekají dřevo na velký oheň na večer.

Když se všichni sešli u ohně nebyli tam jen lidé z vesnice, ale také všichni lykani. Seděli a bavili se s ostatními a nikdo neměl strach. Pilo se víno a pivo a peklo maso. Všichni se smáli někteří i zpívali a tancovali. Pak vše utichlo a všichni začali jednohlasně zpívat:
Už stíny na nás jdou.
My sílu v srdci máme
Hou hou jen tak se nevzdáme.
Naše hvězda svítí nám
Statečnost dodává
Když strach nás ovládne
Na svobodnou zemi vzpomenem.
Kdo by se temnoty bál
Když naše hvězda svítí dál.
Když dozněl sborový všichni se dali do jásotu a výskotu. Abych byla upřímná tak ten kdo tu píseň vymyslel asi moc psát neuměl, ale na všechny to mělo blahodárný vliv. Kdyby přišla armáda skřetů věřím, že by padli do jednoho. Všichni náhle měli sílu a statečnost lva.
A pak předstoupil Gavin a začal vyprávět. O tom, jak mě omámil Pavouk, o únosu a vězení v černém hradě. Všichni mlčeli ani nedutali. Když pak ale zmínil to, jak Nathan zabil Thera všichni se dali do výskotu a poplácávali ho po zádech. Ve vesnici byl nový hrdina. Tak úžasnou atmosféru jsem tady ještě nezažila. Všichni, jakoby zapomněli na to, že se chystá válka a že možná jejich domy lehnou popelem. Nic takové ho nebylo podstatné. Důležitý byl jen sníh křupající pod nohama, pivo, maso, zpěv, smích a jiskry velkého ohně letící k hvězdnatému nebi. Postupem času se vytrácely děti, které šli brzy spát. Poté zmizely i ženy a pár unavených mužů, až jsme u doutnajících uhlíků, které zbyly z té velké slávy zůstali jen Já, Gavin, Nathan a Arin.
"Proč musí po tak krásném dni přijít jen temnota a válka?" Promluvila jsem první.
Gavin se jen usmál a klacíkem postrčil jeden uhlík.
"Aby takových dní mohlo být mnohem více."
Na válce je jedna skvělá věc. Vlastně je to asi jediná dobrá věc, co z ní plyne. Je to umění spojovat lidi v časech strachu a beznaděje. Zůstali jsme sedět dokud nevyhasl i poslední uhlík a pak se všichni vydali spát.

12. Kapitola

14. prosince 2007 v 10:21 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
Štěstí které mě ovládlo mě naplnilo nepřekonatelnou energií. Začala jsem se brodit zpět za Nathanem Gavinem a Arin, kteří tam zůstali ve sněhu. Šla jsem cestičkou, kterou jsem si prošlapala a která už trochu zapadala, ale stále jsem nic neviděla.
"Nathane! Gavine!" Ticho, jen skučení větru.
"Druhý oddíl zamnou! Najděte je." Zavelela Agnes a přidala se ke mně v hledání, přičemž mi přes ramena přehodila teplý plášť. Moje cestička se už úplně vytratila. Byla zavátá sněhem. Někde tady museli být, už každou chvílí jsem na ně musela narazit.
"Kapitáne. Našli jsme je." Dřív než Agnes stačila cokoliv říct, rozběhla jsem se za hlasem.
Skupinka statných lykanů právě zabalovala Gavina a Arin do hrubých dek a pokládali je na nosítka.
"A kde je Nathan? Byli tři." Zvýšila jsem hlas, abych překřičela skučící vánici.
"Je mi líto. Našli jsme jenom tyhle dva." Začala jsem se rozhlížet všude kolem. Jen planina, ale stopy, jsme nemohli najít, protože už jich tu byly stovky od našich zachránců.
"Nathane!" Nemohl mě ale slyšet přes tu hroznou vánici. Začala jsem propadat zoufalství, když jsem si všimla krvavé stopy na bělostném sněhu. Dala jsem se po ní a po pár metrech našla Nathana ležícího tváří ve sněhu. Rychle jsem ho obrátila a zabalila do pláště od Agnes. Byl celý až na kost promrzlý.
"Nathane prober se." Zatřásla jsem s ním a dýchala mu na ruce, abych mu je aspoň trochu zahřála. Mezitím k nám doběhl párek lykanů a oba nás také vynesli na nosítkách, až do hustého lesa, kam sníh tolik nepronikl. Ostatní už rozdělali ohně a dali se do rozbíjení menšího tábora.
"Nemáš hlad?" Agnes se posadila vedle mne a podala mi misku s nějakým vývarem. Zřejmě si všimla, jak se ostražitě rozhlížím po všech vlkodlacích a jsem stále nervóznější s přicházející nocí.
"Ne děkuju." Zahučela jsem a nedůvěřivě si prohlédla tekutinu v misce. Už jsem žádným lektvarům nevěřila.
"Nemusíš se bát. My se neproměníme. Můžeme to ovlivňovat."
"Vážně?"
"Samozřejmě." Usmála se a sama se dala do jídla. Nemohla jsem si nevšimnout jizev, na jejím předloktí.
"Co je to?" Zeptala jsem se a snažila se, aby to vyznělo lhostejně."
"Tohle?" Zeptala se a ukázala si na ruku. Přikývla jsem. "Víš my lykani se neproměňujeme když nechceme. Dokážeme to ovlivnit, ale když projdeme proměnou ztratíme nad sebou částečně kontrolu. Je to, jako když je člověk opilý. Chová se spontánně. Udělá to, co by se v normálním stavu bál udělat, to my ale někdy nepotřebujeme. Nikdy jsi neslyšela o tom, že když se vlkodlak zraní zčásti se promění do své skutečné podoby? Když se zraníme, naše síly se zvětší a práh možností poklesne, ale stále jsme to my. Proto každý lykan má aspoň jedno zranění, které si způsobil sám. Prostě to v tu chvíli potřebuje. Je to užitečná věc."
"To je úžasné." Pak jsem si vzpomněla na vězení, jak jsem Thera odhodila jako hadrovou panenku. Agnes se usmála, jakoby mi četla myšlenky.
"Ale já přeci nejsem vlko…ehm teda lykan."
"Ne úplně, ale něco ti zůstalo. Není to jen o uších a těch drobnostech. Máš to už v krvi."
Všimla jsem si, naproti ohně Gavina, který se na mě podivně díval.
"Omluvíš mě Agnes? Musím si ještě něco vyřídit."
"Samozřejmě."
v "A děkuji, že jste nás zachránili. Nebýt vás, tak jsme už dávno mrtví."
"Rádo se stalo." Usmála se. Všimla jsem si jak při jídle slabě vrtí ocasem.
Prošla jsem kolem ohniště a kolem Nathana, kterému se právě jeden z lykanů snažil zašít ránu. On se ale bránil, dokud ho lykan nepraštil slabě po hlavě a on omdlel. Sedla jsem si vedle Gavina a pozorovala plameny.
"Co se stalo?" Prolomila jsem ticho mezi námi.
"Kdy?" Zeptal se, ale nespouštěl oči z plamenů.
"Tehdy. Jak jsme se dostali do hradu?" Gavin párkrát naprázdno otevřel pusu, jako kapr, který se ocitl zničehonic na suchu.
"Pohádali jsme se. My dva, ale ty jsi pak omdlela. Odchytil jsem si Pavouka a snažil se z něj dostat co ti udělal, ale než jsem stačil cokoliv říct, nebo mu jen zkřivit vlásek, do domu se nahrnula královnina garda. Dost malá na to, aby zmizeli v davu a v noci se nenápadně připlížili a dost velká na to, aby nás vyřídili. Tebe si odnesl ten čaroděj a mě s Arin zajali. "A co je s Iguou?"
"Já nevím, Snad je v pořádku. Stihla utéct, když jsme s nimi bojovali."
"Proč jsi takový?" Neodpustila jsem si otázku. Konečně se na mě podíval a vypadal rozhořčeně.
"Zajali mě a moji sestru a mučili nás. Můj mladší bratr je navždy ztracený, nebo mrtvý. Moje máma je také možná mrtva. Všechno jsme mohli už dávno vyřešit, kdybys se snažila nám pomoci o trochu dříve. Nedokážeš si ani představit, jaké věci nám s Arin dělali. Ale tobě to trvalo přes měsíc, než jsi nám pomohla. Nedovedeš si představit, jaké to je každý den se modlit, aby mě už dnes konečně zabili. Každé ráno a každý večer jsem volal smrt. Přál jsem ji i Arin. Smrt by byla lepší než všechno to mučení. Nepochopíš to!" Křičel na mě.
"Já ale nevěděla, že vůbec existujete. Ther mi podával nějaký lektvar, kterým mě donutil zapomenout na tebe na Arin a…a na Darena. Nejdříve mě ho nutili pít násilím. Když už jsem jim konečně byla povolná pila jsem ho sama, protože mi namluvili, že je proti tomu vlkodlactví." Nedala jsem se odbýt a také na Gavina křičela. Několik lykanů se po nás ohlédlo. "Nebýt Nathana, který mi otevřel oči, tak jsme tam kde jsme byli ještě hodně dlouho. To on vás zachránil. Já ho nechala zpráskat jako psa, ale on se nedal. Hledal vás dva po vězení a když vás našel, tak mě donutil uvěřit mu. Možná nevím jaké to je, když tě někdo mučí, ale ty si také nedokážeš představit, jaké teď mám vůči vám výčitky. Všichni jsme se nějak obětovali, tak to pochop." Z oči mi tekly slzy, protože jsem opět cítila ten pocit viny a všechno ve mně explodovalo. Všechny emoce se draly na povrch. Gavin mě objal a já plakala do záhybů jeho rukávu. "Tolik mi chybí Gavine. Tak strašně moc mi chybí."
"Kdo?" Zeptal se chlácholivě.
"Daren." Nastalo ticho, které přehlušovalo jen praskání ohně. Nathan už byl vzhůru. Mnul si temeno hlavy a vražedně pozoroval lykana, který ho omráčil. Gavin mě hladil po vlasech.
"Tolik jsem se změnila. Já nikdy nebyla taková tam u nás. Někdy mám takový pocit, že bych se chtěla ze všeho nejvíce vrátit domů, ale to nemůžu. Nenechám vás v tom. Zabiju Naru, i kdyby to mělo být to poslední co udělám. Přísahám."

11. Kapitola

14. prosince 2007 v 10:20 | KORKI |  Úsvit nad Argonem
No tak Taro otevři oči. Prober se. Jsem mrtvá? Ta tma všude kolem mě. Ale dýchám. Dýchám až moc rychle a nahlas. Slyším svůj dech. Tak rychlý a přidušený. Ale ten tlak mě asi brzy rozdrtí. Tlak všude kolem na moje tělo. Tak už otevři oči ty hloupá a podívej se co se stalo. Pořád mě do uší bodal ten výkřik. Tak teď! Otevřela jsem oči. Byla jsem stále v cele a celou váhou na mě spočívalo Therovo tělo. Byl mrtvý. Snadno jsem ho odhodila ze sebe, jakoby nic nevážil. Všimla jsem si, že v zádech měl zabodnutý velký rampouch, který mu nejspíš prošel srdcem. To samé se stalo i těm dvěma co drželi Toho ze stínu. On teď ležel zkroucený na zemi a celý se třásl.
"Jsi v pořádku?" Klekla jsem si k němu a pomohla mu posadit se. Ruce měl ledové jako smrt a drkotal zuby.
"Je mi dobře. Bál jsem se, že to nedokážu a on tě zabije."
"No málem se mu to podařilo." Uchechtla jsem se a prohlédla si šrám pod klíční kostí. "Minul mě jen o vlásek. To jsi udělal ty?" otočila jsem se na Thera ležícího na boku. Přikývl a nepřestával se třást. "pojď musíme odsud dostat Gavina a Arin." Kouzelné kameny, kolem Gavina ztratili svou moc. Pomohla jsem mu vstát. Připadal mi hrozně lehký. Ten ze stínu mezitím odpoutal Arin a přehodil si ji přes rameno.
"Já ji vezmu." Zaprotestoval Gavin a vzal Arin do náruče. Mlčky a tiše jsme se vydali za Tím ze stínu. Na hradě už vyhlásili poplach, takže bylo složitější dostat se ven, ale nakonec jsme měli malý padací most už na dohled. Venku hustě chumelilo ale sníh v širokém pásmu kolem hradu byl udusaný, takže bude těžké nás vystopovat. Most vedl, přes hluboký příkop, ve kterém vřela špinavá voda. Udusaný sníh se v některých místech měnil v led a pěkně klouzal. Snažila jsem se utíkat, ale obezřetně, abych neuklouzla.
"Rychle utíkejte. Už nás viděli." Zakřičel Ten ze stínu, který běžel jako poslední zamnou.Gavin s Arin, už byli v bezpečí ukryti pod větvemi stromů.Na hradbách se objevili lučištníci. První sprška šípů se zabodla těsně přede mnou.
"Utíkej." Otočila jsem se, protože jsem nerozuměla co na mě zakřičel. Noha mi uklouzla na ledu a já se svezla z okraje mostu.V pravý čas mě zachytila ruka Toho ze stínu.
"Drž se." Zakřičel přes okraj.
"Vytáhni mě prosím." Řeka pode mnou zuřivě hučela a pěnila.
Pomalu jsem se začala vytahovat nahoru, když dopadla další sprška šípů. Ten ze stínu sebou cukl a jednou rukou mě pustil. Vyjekla jsem, ale stále jsem se nepouštěla jeho druhé ruky.
"To bylo těsně vedle."
Vyhoupla jsem jednu nohu na most a pomalu se překulila přes okraj. Sníh kolem se barvil do ruda. Jeden ze šípů zasáhl Toho ze stínu do boku. Snažil se postavit na nohy, ale byl dost zesláblý a tvář měl stařenou bolestí.
"Taro poběž honem." Zakřičel Gavin.
"Je zraněný." Zakřičela jsem na něj a podepřela svého zachránce.
"A ty budeš mrtvá jestli ho tam nenecháš."
"Ani mě nenapadne." Zamumlala jsem si téměř pro sebe a oba jsme se rozběhli do bezpečí. Bořili jsme se sněhem a třásli se zimou. Gavin šel s Arin přehozenou přes rameno a já podpírala Toho ze stínu. Zneklidňovaly mě stopy krve, které jsme za sebou nechávali.
"Musíme se na chvíli někde schovat." Gavin mlčel, ale automaticky zamířil pod jeden široký a rozvětvený strom. Opřela jsem Toho ze stínu o kmen a vyhrnula mu košili.
"Ten šíp tě jenom škrábnul, ale je to dost hluboké." Utrhla jsem kousek ze své sukně a ovázala mu ránu. Zdálo se, ale že mě vůbec nevnímá. Pozoroval oblohu a třpytící se sníh.
"Kdo to vůbec je?" Promluvil konečně Gavin.
"Zachránil nám všem život."
"A jak se jmenuje?"
"Já…já vlastně nevím."
"Nathan." Zašeptal.
"Cože?"
"Moje jméno. Jmenuji se Nathan." Zašeptal a konečně se na mě podíval. Bylo mu jedno, že je zraněný a v patách máme vojsko. Byl rád že konečně může zase dýchat čerstvý vzduch a dotýkat se chladivého sněhu. Gavin se mezitím postavil a prohlížel si okolí. Vzala jsem kousek sněhu a začala si chladit ránu od Thera. Nebylo to nic vážného, ale i tak to dost bolelo. Hrudka sněhu se brzy zbarvila do krvavě rudé barvy a tak jsem ji vyměnila.
"Už víš kudy jít?" Zeptala jsem se ho, když se svalil do sněhu vedle Arin.
"Jsme strašně daleko. To nikdy nemůžeme bez jídla a vody ujít."
"Ale budeme to muset zvládnout. Nic jiného nám nezbývá." Zvedla jsem se na nohy a pomohla vstát i Nathanovi. Gavin zvedl Arin a vydali jsme se na cestu.
Nohy se nám bořily do hlubokého sněhu a lezavý chlad zalézal, pod oblečení, kterého jsme měli málo. Utekli jsme z hradu jen nalehko. Teplý šál, který jsem v chladném hradě nosila kolem ramen jsem obětovala k zastavení krvácení Nathana, který už únavou sotva šel. Snažila jsem se jej chlácholit, ale spíš jsem uklidňovala sama sebe.
"Už to nemůže být daleko. Ještě vydrž."
Gavin s Arin klopýtal někde za námi. Kdybych nemrzla a nebyla k smrti unavená, asi bych obdivovala, jak sníh obalil celé stromy do bílých šatů. Padající vločky se zvětšovaly, houstly a přidal se k nim ledový vichr. Brzy jsme šli v pravé sněhové bouři a nebylo vidět téměř na krok. Podle Gavina se před námi měla rozkládat velká louka a za ní…Nevěděl co je za ní.
"Už nemůžu. Musím si chvíli odpočinout. Prosím."
"Nesmíme zastavovat, jinak umrzneme."
"Sotva popadám dech. Prosím aspoň chvíli." Nathanův hlas zněl tak naléhavě že jsem souhlasila.
"Dobrá. Chvíli se posaď. Já se půjdu podívat ze ten les, třeba…třeba jsme už kousek od vesnice. Vrátím se pro vás." Musela jsem se zahřát. Gavin už také seděl v hlubokém sněhu a unaveně oddechoval. Vykasala jsem si sukni, aby se mi lépe šlo, i když mě sníh bodal do lýtek. Když jsem si ráno oblékala tyhle šaty a tenké plátěné botičky, nepočítala jsem s tím, že v nich budu utíkat tlupě skřetů hlubokým sněhem. Únavou jsem lapala po dechu a ledový vzduch mě bodal do plic.
Les byl už blízko. Ještě obejít jeden strom a budu mít dobrý rozhled na…na..na holou planinu. Vesnice tu nebyla. V bouři jsem nemohla rozeznat co je nebe a co zem. Padla jsem do sněhu a dala se do pláče. Umrzneme tady a nikdo nás nenajde. Nevím zda jsem ležela dvě minuty, dvě hodiny, nebo dva dny, než jsem uslyšela křupání sněhu. Přede mnou se rýsovaly obrazy postav. Byla to nějaká armáda. Skřeti. Našli nás. Všechno je ztraceno. Vrčení bylo už tak blízko. Siluety se přibližovaly až se nade mnou někdo skláněl.
"Nepotřebujete pomoc?" Byla to nějaká mladá žena. Z hnědých vlasů ji vyčnívaly dvě chlupaté uši. Zelené divoké oči se na mne usmívaly. Na sobě měla brnění a vypadala, že jde do bitvy. U pasu se ji houpal štíhlý meč. "Jsem Agnes. První kapitánka druhé linie lykanů.
"Kohože?" Zachrčela jsem, co mi zmrzlé hrdlo dovolilo. Agnes se ohlédla po svých společnících. Když se otočila, všimla jsem si, že má chundelatý ocas.
"No jak nám to vy lidé říkáte? Vlkodlaci? Jdeme vám na pomoc." Usmála se a pomohla mi vstát.

Kam dál